close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. Róza

29. května 2014 v 18:22 | Alokin |  "Noname"
Civím, civím a civím. Asi tě zajímá na co sakra civím. Civím na díru. Na díru v mojí punčoše. To nemůže být dobré znamení... To není dobré znamení. Nepůjdu tam. Dneska ještě ne. Všichni na mě budou civět a to já nechci. Ne dneska.
"Je mi špatně. Nikam nejdu." Oznamuji matce a doufám, že mě nebude překecávat stejně jako loni a předloni. A ještě vlastně před-předloni.
"Texas, měla bys tam jít už první den, abys nebyla ve skluzu." Snaží se, ale obě moc dobře víme, že JÁ a skluz v učení prostě nejde dohromady. Navíc se první den školy neučí. Teda neučilo nikde, kde jsem zatím byla.
"Mami, je mi vážně špatně. Nevím jestli nebudu zvracet." Jo to bych zrovna teď brala.
"Zlatíčko, je mi vážně líto, že tě tam nemůžu hodit. Vezmě tě Tom, jo?" Tom? Tak fajn, vzdávám se.
 

Absence

5. května 2014 v 13:27 | Alokin |  Téma týdne
Řekla bych, že zrovna mně styl chybí. Nevím, já prostě nosím všechno. Dlouhá vytahaná trička, upnutá tílka, legíny (na doma, do školy se sukní), rifle (spíš tmavší), barvy - asi všechny. Čímž se dá říct jediné - jsem neurčitá a nezajímavá osoba. Obdivuju lidi, kterří mají svůj styl, vážně.
Třeba gothici - tmavá, tmavá a tmavá. Tenhle styl se mi docela líbí, ale abych se tak oblékala pořád? Asi ne. Ale obrázky jsou fakt moc pěkný.
Gothic
Nebo emo (Extrémně-Mastná-Ofina) to je podle mě vyloženě o černé, ale nevím, moc se v tom neorientuju. Co jsem tak koukala na Google obrázky - nevím nevím - byla tam i růžová, modrá atd. třeba jako melíry.
emo

Hippies
Hooodně barený styl. Vyloženě psychedelic (to slovo se mi prostě líbí). Jsou zhulený, svobodomyslný a z ničeho si nic nedělaj.... Ne, takhle bych žít nemohla. Asi největší představitelé BEATLES.
hippies

A nakonec dám styl.... BARBIE!!! Omg, některý holky s tímhle stylem by patřilo zabít, sorry, ale je to pravda. Růžová, růžová všude je růžová!!! To mi připomíná jeden díl z Teletubbies, kde se řešila růžová barva a děti to pořád opakovaly dokola: RŮŽOVÁ, RŮŽOVÁ, RŮŽOVÁ, RŮŽ........... A taky mi to připomíná naší českou barbie Dominiku Myslivcovou...přesně tohle ↑, ale v češtině :)

Hele, nechtěla jsem tady nikomu dávat přednášku, ale nic jinýho mě jaksi nenapadlo a jak jsem psala na začátku -
JÁ JSEM STYL SAMA O SOBĚ :)

4. část

6. února 2014 v 0:01 | Alokin |  Oči plné duhy
Po cestě mě za tu ruku chytil a srdce mi zaplesalo. Dovedl mě ke kinu, které prý promítalo skoro všechno.
"Tak co bys ráda viděla? Teda kromě mých očí..." Usmál se samolibě. Nevím jestli to měl být vtip, ale zas tak k zasmání to nebylo. Zachytil můj pohled, "promiň. Vybralas teda něco?"
"Já nevím, ty názvy mi nic neříkají," jak mám propánajána něco vybrat, když mě pořád drží za ruku, v břiše se mi bůhvíproč rozmnožili motýli?? Za takovéhle situace se nedá přemýšlet!
Namátkově jsem prstem ukázala na nějaký film v programu kina Pražák. "Dobře, Probudím se včera. Mohlo by se ti to líbit, hraje v tom Mádl, idol jeden!" Udělala jsem něco špatně? Nevypadal dvakrát nadšeně, ale po chvíli se křečovitě usmál a zavedl do sálu.
Byla tam tma a... dusno. Hrůzné dusno! Podal mi Coca-Colu a já jí vyzunkla ráz na ráz.
"To byla žíža, co?"
"Co?"
"Žízeň." Opravil se a vypadal hodně pobaveně.
"Promiň," bože já jsem trapná! Jestli se po tomhle ještě někdy uvidíme, prožiju infarkt a šok v jednom.
Nadechl se, aby ještě něco řekl, ale na plátně začaly lítat úvodní titulky. Na konci filmu jsem slzela smíchy a Sebastian se taky párkrát usmál. Ale fakt jenom na půl pusy. Když film skončil, vyskočila jsem a letěla ven na čerstvý vzduch. Vážně, ani na diskotéce nebylo tak hrozné vedro.
"Nelíbilo se ti to, nebo proč mažeš tak rychle až ti za patama odlétávají jiskry?" Tlemil se na plno. Zářivě bílé zuby mě oslňovaly.
"Právě, že líbilo, ale nic se nesmí přehánět, víš?" Už jsem se taky smála. Ale úsměv mi ztuhl na rtech ve chvíli, kdy se smát přestal a udělal krok ke mně. Nasucho jsem polkla. V tom krku mi nějak dře, možná bych měla zaskočit do lékarny.
"Celestin?"
"Hmm?" Byl ode mě už jen na půl kroku.
"Jen jestli chceš, tak..." Nevím, co měl v plánu říct, protože jsem ho utnula svými rty. Jeho rty chutnaly po Coca-Cole a byly sametově jemné. Nevím, jak je to možné, ale motýlků bylo ještě víc. Nepopsatelný pocit. Hruď se mu prudce zvedala a jeho ruce se mi zamotaly do vlasů. Já ho objala kolem krku a líbala ho dál a dál, víc a víc. Zvedl si mě výš, aby se nemusel ohýbat. Líbal mě francouzsky a já se vznášela na pomezí nebe a ráje.
 


1. Bertík

5. února 2014 v 17:29 | Alokin |  "Předletní tábor"

Jako každý normální člověk jsem se tu a tam na něco optala. Jenže učitelce to přišlo jako provokace, tudíž mě vykázala na chudbu, takže tady teď trčím jak bolavý prst.
Francouzská revoluce, tsss! Spíš Francouzská pruda. Nesmět se zeptat, co to vlastně byla ta Deklarace, nebo proč nosili paruky či zda si Marie Antoinetta nechala dělat plastiku prsou, protože na obrázku je plochá jako dráha, je docela diskriminace, ne? A přitom jsem ani neměla v úmyslu být vtipná.
Musím uznat, že ječák má naše třída dost dobrý. Ne nadarmo se naší 8. A přezdívá Hlasivky školy. Při té vzpomínce se usměju.
Pochuduju po chodbě jako voják na cvičení a prohlížím díla našich drahých spoluvězňů. Dvacetihlavý drak mě pobaví natolik až vyprsku a skoro ho chudáka jednonohého poprskám. Žabí princezna je potom přímo k sežrání, hlavně ty její vlasy s korunkou na hlavě skutečné žáby s obříma očima. Je vidět, že třídní paté třídy, přezdívaná Barevka, se činila.
Ztuhnutí mých svalů nezapříčiní menses (kupodivu), ale říďa štrádující si to přímo ke mně. Bojí se ho dokonce i učitelé. Není divu, chlap jako hora asi 120 kilo!
"Máchová!" Zahřmí jeho hlas na celou chodbu tak hlasitě, že vykouknou i některé učitelky. "Na vás se platná doba vyučování nevztahuje, nebo co?!" Co vám budu vykládat - jsem známá firma a proto si mě ředitel pamatuje jménem.
"Já bych velice ráda poslouchala záživný výklad Dinos... chci říct slečny učitelky Artrové, ale ona mě jaksi vyraz... chci říct vyhodila z vyučování." Lije ze mně jak z konve. To přeřeknutí by mi asi neodpustil. Slečna učitelka Artrová je sice mladá leč chování má jako z pravěku, proto ta přezdívka Dinosaurka.
"Jak jako vyhodila?! Proč?"
Uf. "Zeptala jsem se jakého roku byla vydána Deklarace lidských práv a paní učitelka řekla, že se ptám na zbytečnosti, přitom já bych tak moc chtěla v budoucnu studovat historii.." Povzdechnu si a vidím, že můj herecký výkon by byl uznán i na DAMU. Teprve teď si všimnu hezkého kluka za říďou. Sleduje mě dost pobaveně. Aha, takže mám štěstí, že je ředitel senilní. Každopádně mě nepráskne a já se na něj vděčně usměji.
"Půjdeme do třídy, Máchová!" Zavelí ředitel a já se otočím na patě.
Sl. uč. je na mě pochopitelně naštvaná, ale to já neřeším a radši na mobilu sjíždím zprávy o počasí. Cokoli je lepší než sl. uč.
"Nepřeji si, abyste vyhazovala žáky z výuky! Neřeknu, kdyby přišli pozdě, ale kvůli dotazu na datum vydání Deklarace lidských práv??" Třídou zašumí a někdo se pobaveně uchichtne. Nejradši bych mu rozbila.... no však to znáte.
"Dobře, pane řediteli, už se to nebude opakovat," Dinosaurka má k někomu respekt! No tak to je hustý!
"Tohle je můj syn Albert," tak teď se zase směje celá třída, Albert není suchar a se smíchem nám mávne. "Pojede s touhle třídou na předletní tábor. Nebudu nalhávat, že nemám sto chutí zakázat vaší třídě tábor, ale rozhodl jsem se, že přimhouřím oči." Tak na tohle by se hodila jedině sprostší verze výrazu: Ty vogo! "Albert tady ještě zůstane a probere s vámi místo pobytu." Ředitel mírně a především rychle kývne Dinosaurce a odejde.
"Myslím, že z hodiny toho už stejně víc nevytěžíte," opře se do opěradla židle, "tak nám mladý muži povězte něco o tom jejich výletě." Pobídne Alberta, i když je od ní jen o pár let mladší. Maximálně o osm.
"No, takže mládeži," zakření se na nás a mrkne až třídou zazní několikerý smích. "Kam jste to plánovali?"
Sára, naše třídní misska se hned ujme slova a začne na asi devatenáctiletého kluka pomrkávat dlouhýma řasama. "My jsme o tom ještě neuvažovali Berte." Co - to?! Nemyslela to vážně, že ne?
"Sáro, prosím tě, vždyť jsme o tom mluvili, ne?" Ozve se pobouřeně Blanka a kluci jí přizvukují. "Naplánovali jsme Mácháč, sama jsi pro něj hlasovala, tak co blázníš?!"
"Já jenom, že tady Bert nám klidně mohl navrhnout něco jiného a ty to takhle zasklíš!" Prská.
"Myslela jsi zazdíš, viď?" Podotknu naoko vážným tónem a třída heká smíchy. Celkově jsme takový pěkný kolektiv. Skoro všichni držíme jeden provaz, teda až na Sáru a její slípky - Dany, Mony a Jenny (ve skutečnosti Jana, ale přišlo jí to nudné). Ty jdou vždycky proti nám.
"Tady Sára naznačila otázku, kam bych jel já. Já bych jel nejradši k moři, ale vy musíte zůstat tady. Teda tady... v Čechách. Takže mezi moje nápady patří Český Švýcary, Mácháč nebo Seč. Ta sice není tak daleko, ale taky je tam pěkně." Mácháč. Já hlasuju pro Mácháč, ale nahlas se neodvážím vyjádřit svůj názor. Ostatně to nikdo, a když se asi po půl minutě projeví Sára, začnu mlátit hlavou o desku lavice.
"Klidně pojedu kamkoli Bertíku... Ty nám budeš dělat vedoucího?... Ó, no to je skvělé.... Představ si, že vůbec nevím, co si vzít sebou a hlavně na sebe!... Jenom jedno tričko?... Ty máš, ale vkus..." A tak dále.


"Nebolí tě hlava?" Ozve se za mnou. Zrovna stojím na zastávce, kde se povaluje jeden bezdomovec, tři opilci a spousty spoluvězňů, jak se všichni familiárně nazýváme.
"Ne. Měla by?" Ani se neotočím stejně zase určitě otravuje Petříček. Toť hošík, který mě od páté třídy píše praštěné esemesky o tom, jak se mu líbím. Poslední dobou přitvrdil a už mě pronásleduje i po škole a píše SMS typu: Miluju Tě! Beruško, ozvy se brzi. Už mě vážně začíná štvát!
"Já jen, že ta lavice nevypadala zrovna pohodlně." Řekne a z jeho hlasu je slyšet smích. Otočím se a stojím čelem k Bertovi.
"Proč lavice?" Jsem totálně zmatená a moje vykulené oči nejspíš hovoří za vše.
"No, že jsi do ní tou hlavou, tak strašně třískala," šklebí se.
"Mě na rozdíl od někoho Sářina zpověď nudila, nezajímala, příčila se mi a já nevím, co ještě. Copak tobě ten její pisklák nelezl na nervy?"
"Proč hned pisklák?" Tlemí se. Já z něj ještě nebudu moct! Nikým se nikdy nenechám rozhodit a pak přijde tenhle frája a všechno mi zkazí? Co moje image, ego?
"Sorry."
"Neomlouvej se, ostatně nemáš za co," pokrčí rameny a stojí přede mnou dál. To jako nemůže odejít?
"Hele, Alberte, já nevím, co máš v plánu, ale mě za chvíli pojede autobus, takže musím být ve střehu, aby mi neujel."
"To tě tak moc znervózňuju?"
"Ne," šklebení mi jde taky chlapečku. "Ale už se mu jednou stalo, že mi ujel přímo před nosem, víš?"
"No, neke!"
Trhnu rameny, "proč bych kecala? Byla jsem ve druhý třídě a stála tady na zastávce. Bylo nás tady asi deset, ale stejně jsem si s nikým nepovídala, prostě jsem vyhlížela autobus. Asi o pět minut později jsem zjistila, že už tady nikdo není a já pořád infantilně vyhlížím, jak debilka!"
Začne se plácat do kolen a smát se na celé kolo. Směje se ještě asi pět minut a já ho sleduju se zvednutým obočím a pohrdavým/nechápavým úsměvem. No, úsměvem.... "Promiň, fakt promiň, ale jak ti mohl ujet, když jsi ho vyhlížela? A to do něj fakt všichni nastoupili? Jenom ty ne?"
"Trochu moc otázek, Alberte. Ale jo - ujel mi, nevím jak; ano - všichni nastoupili; a ano - jenom já ne."
"Se picnu! A neříkej mi Alberte. Otec měl jako malej problémy kvůli jménu Adolf a tak si to vybil na mě, tatíček můj nejdražší." Odfrkne a je vidět, že ho jeho jméno fakt štve, se mu ani nedivím.
"Ty jích máš víc?"
"Koho? Jo, tátů... Ne, ale tak nějak se to říká, ne? Říkej mi prostě Trebl."
"To má nápad a jiskru." Uznám. "Já taky nedopadla nijak slavně, Anastasia, jméno mé zní. Se "s"." Přiznám se.
"Počkej, ty jsi vážně Anastasia Máchová, jo? To není tak špatný, ale stejně je to zvláštní. Můžeme si podat ruku, nemyslíš?"
"Celý moje jméno je Anastasia Inge Máchová. Máma je Němka."
"Tak to je gól," řekne a podívá se kolem sebe. "Myslím, že ti ujel autobus." Oznámí. Co??? Ne, to ne! bohužel má pravdu a mě tedy nezbývá nic jiného než čekat další dvě hodiny, než pojede další autobus do té naší díry, které s láskou říkáme Bolanky. Jedině, že bych...
"Hodím tě domů, chceš?" ... šla pěšky.
"Ne, to je dobrý, já půjdu pěšky."
"Neblbni a pojeď, snad se mě nebojíš..." Temně se usmál, což mi k důvěře k němu dvakrát nepomohlo.
"Tebe? Tss..." A už jsem letěla přes celou zástávku před jeho hněvem. "Tak jo, ale opvaž se něvo zkusit!" Na takovéhle hlášky jsem specialista number one!
"Kuře..." Pronese směrem ke mně a to už zase nestíhá on uhýbat před mými pěstmi. Ještě, že jsem jako malá chodila z donucení na judo a ve dvanácti na sebeobranu! Teď to fakt bodne...

1. den - Ale ne!

5. února 2014 v 0:01 | Alokin |  Diary of Blood
Probudila jsem se a nade mnou pořád plál obrázek JEHO nádherné tváře. Byl krásný, tak krásný. Škoda, že není skutečný. Už jsem tady měsíc a pořád nechodím do školy. Strach mojí nové matky byl, tak silný, že i přes všechnu moji snahu mě nechala doma. A tak jsem jí pomáhala. Ne, že by mi to vadilo, jsem zvyklá z Domova, tedy bývalého domova. Ale těšila jsem se na nový život, školu a možná i kamarády. Thomas se jí snažil přesvědčit, ale marně. Z Thomase se stal kámoš, nebo aspoň něco podobného. Byli jsme spojenci. My dva proti Samantě. Ta se, ale oblomit nenechala. Dnes je pondělí a nastává ta kouzelná chvíle, kdy půjdu poprvé do školy.
Jakmile si to uvědomím mávnu směrem k podobizně a ta se rozplyne. Škoda, tentokrát se mi opravdu povedla. Vstávám a letím do koupelny. Do své vlastní koupelny. Mám toho teď mnohem víc a začínám si zvykat na rodinný komfort. Ráno snídaně, která nechutná jako do mokrovlnky strčené bláto. Zvykám si na pořádek, který je opravdovým rozdílem mezi Domovem a domovem. Ano, už to tady nazývám domovem. Také jsem dostala telefon. Je dotykový a má fotoaparát vpreparovaný do té úzké placičky. Na Lukase a Martina si vzpomenu každý den a musím potlačovat slzy. Ještě pořád to bolí.
Umyla jsem si obličej, vyčistila zuby a učesala si vlasy. Myslím si, že na ranní celkovou hygienu si nikdy nezvyknu. Umyji se večer a to mi stačí. Samantha mi pořád vtlouká, že vodou šetřit nemusím a že jsem dívka, tak bych se měla umýt i ráno. Začínám ji mít ráda, ale tahle slova jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. S tím nic nenadělám. V Domově jsem byla ráda, že jsem se umyla večer a nikomu to nevadilo.
"Blood, snídaně je na stole," řekne Samantha do mikrofonku, který vede po celém domě a na každém jeho konci je repráček a další mikrofon. Na tuhle větu si taky zvykám. Už nejsem céčko.
"Jo, hned jsem tam," hodím na sebe šaty bílé barvy a utíkám dolů po schodech. "Ahoj!"
"Ahoj. Sluší ti to," usměje se a já potěšeně přikývnu. "Tady máš snídani, do školy tě hodím já. Jo a nemáš se čeho bát," jako bych, kdy měla.
Slupnu snídani a už běžím do auta, kde už má od včerejška připravený batoh do školy. Nemohla jsem se dočkat. Těším se na spolužáky, učitelé, učebnice, přestávky, bitky a vlastně všechno, co souvisí se školou. V Domově jsem se taky učila, ale to ke mně jednou týdně na dvě hodiny přišla učitelka a řekla mi, co si mám prostudovat, případně mi něco vysvětlila. Učila jsem se sama a informace si hledala na společném počítači, na kterém nebyl internet, ale jenom nějaké vzdělávací programy, které se neskutečně dlouho načítaly.
Samantha se širokým úsměvem dojde k autu a nastartuje. Zašklebím se na ni a společně se zasmějeme. Jedeme asi deset minut a už stojíme před budovou, která je zcela určitě větší než Domov. Je šedá a ošklivá. No nevím, nevím. Před školou stojí party holek i kluků. Strašně mi kručí v břiše a mám pocit úzkosti. Ne! Teď ne! Prosím, dodám ve svých myšlenkách jemněji a doufám, že pocit utne. Neutne, naopak zesílí. Myslím, že se mi ježí vlasy. Tohle nezvládnu.
"Tak jdeme," pobídne mě nadšeně Samantha a já se vyploužím z auta. Vítr je silnější, než jsem si myslela. Auto předtím stálo v garáži a tak jsem nic nepoznala. Silně mi foukne do dlouhých kaštanových vlasů a já mám, co dělat, abych neodlétla. Zabouchnu dveře od auta, ale asi moc hlasitě. Všichni u dveří školy se na nás - mě - podívají. Koukají na mě a nepřestávají. Holky na sobě mají minisukénky a tílka, ze kterých jim lezou jejich přednosti. Mají boty na platformě a asi dvě holky kouří. To se smí? Ne, že bych to chtěla zkusit! Kluci v džínách a sepraných tričkách se na mě taky koukají a mnohem zvědavěji než holky. No, aspoň, že nejdu sama.
"Je mi to líto, ale šéf mi poslal esemesku, že mě potřebuje v práci. Zvládneš to viď?" Ptá se, ale na odpověď nečeká a už sedá do auta. Mávne na mě, já na ní a odjíždí. Jdu směrem ke škole. Pomoc! Křičí mé nitro, ale já ho omlčím svými kroky, které jsou v nastálém tichu hlasité, jako by se tu procházel slon. Ne, to nemůže být pravda. Přece na to nemůžu být sama. Ale jsem. Dívám se rovně před sebe a nevnímám štěbetání holek a hvízdání kluků. Upřímně? Ani jedno mi není příjemné. Už jsem u dveří, ohlédnu se a vrazím dovnitř. Dveře se otevírají směrem ode mě tam, takže by nebyl žádný problém, kdyby zrovna někdo nevycházel! Napálí do dveří a já vím, že je to moje vina. Spadne na zem a sprostě zakleje. Kleknu si k němu a omlouvám se. Jeho kamarád nás pozoruje a strašně se směje. Zraněný si nejspíš uvědomí, že se mu někdo omlouvá a podívá se na mě. Já ztuhnu v půli dalšího "Omlouvám se", které tady pořád koktám. Ty jeho oči.
"Příště dávej bacha! Nečum do země, ale před sebe!"
"Co prosím?" Zeptám se podrážděně.
"Ona se ještě zeptá! No věřil bys tomu Tony?" Dusí se smíchem.
"Je na tom něco vtipného? Nevšimla jsem si!"
"A je drzá. Teda až na výraz 'vtipného' !" A zase se směje. Začíná mě štvát.
"A kdo to vlastně je?" Zeptá se ten druhý, Tony.
"Já netuším," uvědomí si to a zírá na mě.
"Co je?" Slyším svůj drzý hlas a klepu se strachem. Ne, že by mi něco udělal, zvykla jsem si od Patrika. Ale toho, co udělám já. Moje poslední rozrušení bylo dost nebezpečný a to ne pro mě.
"Otázkou je, kdo jsi ty." Oznámí mi otázku a vůbec ho nezajímá, že mu to třeba nechci říct.
"Jo, přesně tak," Tony se přidává. No, to se mi snad zdá.
"Proč to chcete vědět?"
"Protože tě neznáme," oznámí posměšně a dodá, "například."
"Tak například já taky nevím, kdo jste," řeknu a snažím se kolem nich projít. Stoupnou si přede mě a já nechtěně protočím oči.
"Já jsem Tony," podává mi ruku černovlasý kluk, který je stejně vysoký jako já. Ruku odmítnu, akorát se na ní podívám. Ruku stáhne a udělá klasický holčičí znak "csss". Málem se rozesměju, připomněl mi totiž Sabinu, jednu béčajdu. Všimne si mého úsměvu a podívá se na mě nasupeně, ale hraje to. To by poznal každý.
"Já jsem - " začne, ale někdo ho přeruší.
"To si děláte srandu, ne? Zdržujte tady slečnu Heavenovou. A vy!" Ukáže na mě, "to jim neumíte říct, aby vás nechali? Z vašeho minulého bydliště by to neměl být problém!" Zavelí asi čtyřicetiletý chlapík, který nosí jmenovku - Mark Davison ředitel školy.
"Ty jsi byla v pasťáku?" Vykulí oči Tony. Jak ho to probůh napadlo?!
"Ne!"
"Tak vy si budete pořád povídat?! To vám to nestačí říct jednou? Pojďte se mnou!"Jdu za ním. "Naše škola je prestižní a nerad bych, aby vaše přítomnost narušila chod našeho systému. Vyučování začíná přesně v 7,45 ani o minutu později, proto je dobré být ve třídě již 7,30. Učitelé občas chodí dříve, protože je příliš učiva a málo času. Studenti jsou zde pilní tak, že někdy nemají ani přestávky a já pevně doufám, že pravidla neporušíte. Tady je - " pokračuje dál s jeho nesmysly a já myslí zabloudím k Tonymu a stále nepojmenovanému. Dívám se po chodbě a všimnu si, že za dveřmi šaten vykukují dvě hlavy. Ředitel si jich nevšímá a mně doporučí, abych pospíchala do učebny chemie, protože je právě 7,29. Abych prý nepřišla pozdě. Kývnu, poděkuju, rozloučím se a už mažu ke schodišti do třetího patra. Nejlepší je, že nevím kudy jít. A tak bloudím. Moje hodinky ukazují 7,31 a já vím, že jdu pozdě. Sednu si na zem a koukám do zdi.
"Nehceš pomoct?"
"Jo, docela jo," odpovím stínu a je mi jedno, kdo to je.
"To je dobře, mimochodem, já jsem Matt," a já konečně vím jméno kluka ze svých představ. Vím JEHO jméno!
"Jo, takže.. ehm.. kde je učebna chemie?"
"No, počkat. Moje jméno za to tvoje."
"Já ti svoje jméno nemůžu říct," třesu se strachy.
"Ty víš moje jméno." Konstatuje, " nenech se prosit."
"Ale, já se tě o tvoje jméno neprosila..." Zakoulí očima a vrhne na mě upřený pohled. "No, tak dobře. Ale já tě varovala."
"Před čím, prosím tě? Neřeš to a vyklop to. Předpokládám, že Gertruda se nejmenuješ, že ne."
"Já, jsem... BLOOD," řeknu a očekávám cokoliv, jenom ne to, co udělá. On totiž neudělá nic. Zírá s otevřenou pusou. "Kde je učebna chemie?" Na moje jméno reagují různě. Někteří křičí, začnou brečet a jedna holčička dostala záchvat. Jakoby moje jméno bylo nějaké zaříkávadlo a ten kdo ho uslyší měl zkamenět. Například.
"Rovně. Pořád. Ty." Koktá, ale já už mizím. Tak trochu jsem věděla, že to s ním zacloumá.
"Dík." Běžím do učebny, kupodivu ji najdu. Ve třídě sedí asi patnáct lidí a všichni na mě zírají. Dokonce i učitel. Chemikáři je asi šedesát a má prošedivělé vlasy.
Zakouká se na mě, "vy jste slečna Heavenová?"
"Ano," odpovím krátce.
"Dobře, posaďte se třeba tady vepředu vedle pana Greena a dávejte pozor," doporučí mi a já si uvědomím, že učitelé berou učení asi až moc vážně. Ale pořád jsem nadšená, škola je tak zvláštní. Myslím, že se mi tady bude líbit. Posadím se a sleduju pana učitele.
"Ty jsi ta nová, že jo?"
"Ehm - jo," co jiného taky odpovědět? Green se na mě zadívá a potom se otočí k tabuli. Beru to jako jasný signál 'sem se toho dozvěděl'.
"Já jsem tady od začátku prváku a musím ti říct, že je to tady děsný. Chtěl bych zpátky na základku. A co ty?"
"Já? Já jsem nikdy na základku nechodila," říkám mu s mírnými rozpaky.
"No to si děláš - ! A jaktože, už jsi teda ve druháku? Neber si to nijak špatně, ale... Když jsi nechodila na základku, jak jsi se dostala na střední?" Kouká na mě zvědavě očima za brýlema.
"No já -" málem mu to všechno vykecám, když mě napomene pan učitel se slovy, že se hodně dá na první dojem a já asi nemám zájem o problémy. Zajela jsem do lavice a ignorovala pohledy nových spolužáků.
Hodina konečně skončila a já vyletěla jako kulový blesk. Šla jsem chodbou a opravdu vážně přemýšlela nad tím, že chemie mě nikdy bavit nebude. Běžel za mnou Green.
"Heavenová! Počkej, nechala sis tam učebnici."
Otočila jsem se na něj s omluvným výrazem, "jo, díky."
"Asi se ti tady moc nelíbí, co? Chápu tě. Kdyby tě to zajímalo, já jsem Lewis. A protože mě zajímá, kdo jsi - jak se jmenuješ?" Mile se na mě usmívá.
"Moje jméno lidi děsí, takže - třeba bude lepší, když mi budeš říkat Heavenová?"
"Ne to nebude lepší." Nedá se přemluvit, vidím to na něm. Jeho výraz vyjadřuje odhodlání. A tak mu to vyklopím.
"Blood. Jmenuju se Blood." Zírá na mě. "Je to divný, já vím, ale já si to jméno nevybrala. Hlavně neomdli, jo? No, nekoukej tak na mě. Pár holek už se složilo, když slyšely, jak se jmenuju."
"Jo, no - víš já." Oddechne si, "je to zvláštní jméno. Hodně zvláštní a neboj se neomdlím. Přes prvotní zástavu srdce jsem se už dostal, " odlehčeně se zasmějeme. "Kde máš další hodinu?"
Kouknu do rozvrhu, "další hodina je matematika," oznámím mu.
"Fajn! Taky mám teď matiku a sedím sám," řekne a mrkne na mě. "Matika je vlastně v pohodě. Máme na ní mladou učitelku, která neumí učit. Sotva dostudovala, šoupli ji do tohohle ústavu. Někdy je mi jí líto, ale že bych se jí musel před třídou zastávat - to ne."
"Proč?"
"Jde o to, že mám jistý pud sebezáchovy a nenechám se zmlátit místníma frajerama, jako je třeba Kevin nebo Emmet. Opravdu nemám zájem."
Dojdeme do třídy a cestu nám zastoupí jeden kluk a ještě Matt. Kluk je větší než Matt. Ne o tolik vyšší, ale mohutnější. "Ááá, Greene, kde mám svačinu?" Zeptá se jakoby se nechumelilo a já začínám mít divný, ale opravdu divný pocit.
"Kevine, kámo," Lewis se snaží působit ležérně, ale já vím, že má stažené všechny svaly a hodně se přemáhá, aby se mu netřásl hlas. "Dneska mám málo jídla a rád bych se najedl, takže - co kdybysme pro dnešek vynechali tu záležist, kdy ti musím dávat svačinu a přesunuli se dál?"
"Zapomeň demente, naval, co máš a nepruď. Nemuselo by to dobře skončit. A vůbec, už jsi mi udělal ten sloh do angliny?" Ten kluk mě prostě štve. Nevím proč, ale dost mi připomíná Domov.
"Anglina? Je to až na zejtra a už asi po třetí ti řikám, že ti ho neudělám," změna tónu v hlase je znatelná. Ustrašený se změnil v mírně bojovný.
"Lewisi, kámo," opakuje Lewisova slova, "snad nechceš, aby se opakovala situace z poloviny minulýho roku, kdy jsi musel zůstat tejden doma, protože ses nedokázal bez pomoci ani napít." Tvrdě se usměje a já vím, že mu musím něco udělat. "Takže, co kdybys použil svojí šprťáckou hlavu, aby něco vymyslela, hodil to na papír a ráno mi to donesl?"
"A co kdybys ty vypadl a nechal Lewise na pokoji?" Slyším se říkat a zaleknu se své možná až moc drzé otázky.
"Co to děláš?" Špitne směrem ke mně Matt. Nechápu proč. Doteď se na mě ani nepodíval.
"Zbláznila ses?" Lewis je zjevně vystrašený mojí reakcí.
Kevin se na mě podívá ze svých 190 cm a pobaveně se zasměje. Když vidí, že se nikdo jiný nesměje, podívá se mi vážně do očí. "Co si o sobě myslíš?"
"Já nevím. Třeba, že jsem normální a neustále někoho neshazuju?" Postavím se mu.
"Kevine, no tak pojď a nevšímej si jí. Musíme na hodinu." Snaží se Matt a chytne Kevina za rameno.
"Nech mě bejt!" Kevin shodil Mattovu ruku a zlostně se po mně podíval. "Ty malá kr-" nedokončil větu.
"Kevin Lawen! Nemáte být dávno v učebně?!" Zahromovala učitelka, které bylo asi čtyřicet. "Zase se flákáte! Zavolám domů!"
"Zapomněla jste si tam něco?" Ozve se drze Kevin.
"Ty-! Padej do třídy než to řeknu panu ředitelovi! A buď rád, že to dopadlo takhle. Příště s tebou nebudu mít slitování."
"Nikdo se vás neprosil..." Zamumlá Kevin a já si říkám, že by zasloužil aspoň to, co my v Domově.
"A vy do třídy! Dávno zvonilo." Vznešeně odkráčí pryč a my můžeme vejít do třídy.
"Nesnášim ho. Víš? Už kvůli tomu nesnáším školu. Takovej blbec tady nemá, co dělat a myslí si to každej. Snad jenom jeho poskokům to nevadí. Matt, Tony a další blbci."
"Hmmm-"
"A ta učitelka? Fůrie na entou! Nedávno jí opustil manžel a ona má depku. Vybíjí si to na nás, krasavice jedna!" Říká Lewis a já, ani nevím proč, se rozesměju.
"Tady není nic k smíchu Blood! Nejradši bych přestoupil, ale... To je fuk." Neptám se ho, co je fuk. A i kdybych chtěla nemůžu. Do třídy vejde nějaká kreatura. Je vyzáblá, s umělými nehty zářivě rudé barvy, na hubených nožkách minisukni a o tílku, které má i přes chladné počasí raději nemluvě. A nastoupí si to přímo za katedru. To asi bude ta mladá zakřiklá učitelka. Že by vypadala zakřikle se rozhodně říct nedá. Spíš vypadá koketně. Černé vlasy jí spadají na ramena a rudou rtěnkou taky rozhodně nešetří.
"Dobrý den, posaďte se." Její tenounký hlásek skoro ani neslyším, ale podle reakce spolužáků pochopím. "Dnes budeme opakovat. Studentka Maffeyová mi navrhla sčítání a odčítání výrazů, souhlasíte?"
"Hmmm, jooo," ozývají se znuděné hlasy jeden přes sebe. Odpovídají jenom dívky. Kluci mají na starost mnohem 'důležitější věci'. Sledují totiž učitelčino spodní prádlo, které vykukuje z pod té minisukýnky.
"Dobrá, k tabuli půjde třeba - co vy slečno Heavenová? Cítíte se na to?" Myslím, že se propadnu. Kdo doteď nevěděl, že je tady nová žákyně teď to bude vědět celá škola. Vstanu a dojdu k tabuli. Za sebou slyším fráze jako: 'Ona fakt jde?!' , 'No jo, šprtka!' a myslím, že se zblázním. "Máte krásné šaty." Pochválí mě učitelka.
"Děkuju."
"Takže příklad -" ani jí neposlouchám. Moje ruka automaticky píše čísla a písmena dle zadání. Fajn, tohle je lehké: 5x2-6y9+2x4-(15x-3y)=5x2-6y9+2x2-15x+3y=7x2-6y9-15x+3y
"Skvěle, můžeš si jít sednout," řekne učitelka a já málem skáču do stropu, že jsem se dobře uvedla.
"Šprtko," sykne na mě zezadu Maya, jak se později dozvídám.
"Mayo? Nechtěla bys jít k tabuli?"
"Ne, děkuju," řekne učitelce a dál řeší svoje gelové nehty. Učitelka se pouze usměje a rozdá nám papíry s opakovacími příklady!
Zírám před sebe a nemůžu uvěřit, že mi na lavici přistály příklady pro čtvrtou třídu na základce. "Nechce se vám? Tak si tedy klidně zapněte sluchátka do uší, ale nevyrušujte," říká mi ta dobrá duše učitelka a já pořád nevím, co říct nebo jak vlastně zareagovat.
"Hmm-" mám úplně vyschlý krk. Asi se udusím.
"A kdyby přišla třeba paní zástupkyně, aspoň se k těm papírům skloňte ať nemám problémy," uzavře učitelka a na mobilu si začne projíždět seznam přátel na facebooku.
Nemůžu dýchat, krk vyschlý na maximum, mlží se mi zrak a myslím, že se kvůli mně třese celá lavice. Asi omdlím! Není to poprvé, ale poprvé mezi lidmi. Kouknu po třídě. Uf, naštěstí se nikdo nedívá mým směrem. Pohledem narazím na Lewise, který mě neustále pozoruje. Jeho pohled už není tak příjemný.
"Jsi v pohodě?"
"Emm - já," hlas mi přeskakuje. Polknu,tedy samozřejmě, kdyby bylo co. "Já, to no - ", jak mu to vysvětlit?! Najednou se ve mně něco zvedne. Tedy ne přímo, ale je mí ještě hůř než předtím. Začalo silné motání hlavy a černočerné mžitky před očima. Tohle nesmí nikdo vidět! Vyběhnu ze třídy jako neřízená střela. Letím po chodbě, ale ani nevím kam. Potřebuju si sednout, vím že si potřebuju sednout.
Kdo je to? Honí se mi hlavou hned, jak uvidím tmavou čmouhu, lehce se lišící od těch ostatních.
"Hej! Co je ti!" Zakřičí to něco na mě. Představím si, jak asi musím vypadat. Spocená holka s očima, které míří do takzvaného blba a křižuje chodbu zběsilým tempem. Cítím vlasy, když mi létají do obličeje a také se na něj lepí díky přímo ledovému potu.
Asi spadnu. Hm, přijít to muselo. Já na povrchu šílím a bojím se, ale mé já uvnitř je nostalgické a vlastně je mu jedno, co se stane. A padám. Nikdy jsem si nemyslela, že pád z mých 165 centimetrů bude trvat tak dlouho. Počkat, já se vznáším? Ale - jak? Ne, někdo nebo něco mě drží.
"Paní profesorko! Viděl jsem jí, jak se mrtvolně bledá potácí po chodbě!" Zněl mi v uších JEHO hlas. Položil mě na zem a nademnou se sklonil další stín - nějaká paní profesorka.
"Budeš v pořádku, neboj se," snažila se mě uklidnit. No, nepomohlo to. Pocit úzkosti se dostavil ani ne půl setiny po dokončení její věty. Začala jsem se třást o něco znatelněji, ale zároveň jsem už mohla pořádně otevřít oči. V lavicích seděla celá třída vyššího ročníku a vykuleně se na mě dívala. Bože, za co mě trestáš! Proč zrovna teď můžu oči otevřít?! Raději bych je měla zavřené, ale nejde to.

ČJ RÉBUS

4. února 2014 v 18:29 | Alokin
UKÁZÁNÍM NA OBRÁZEK BY SE MĚLA ZOBRAZIT ODPOVĚĎ
NAŠLA/NAŠEL JSI ODPOVĚĎ? :)

MEGA RYCHLÝ!

4. února 2014 v 18:20 | Alokin |  Téma týdne
Řekla bych, že je tenhle svět hodně rychlý a že normální zaměstnaný nebo školou dobře vytěžený člověk nemá na moc věcí čas. Já naštěstí spadám pod skupinu "Málo povinností", takže si čas udělám, dalo by se říct, kdykoli. Ale přece jenom, nebylo by hezké, kdyby se lidi posadili, dali si čaj nebo kafe a jentak relaxovali? Na to mají čas snad jedině nezaměstnané, bohaté ženušky s chůvami pro děti.
Během týdne člověk lítá jak hadr na koštěti, nic nestíhá a víkend je mu jedinou útěchou. Pak to konečně přijde - víkend. A povinnosti začínají nanovo. Vidím to u svých rodičů, protože já sama jsem ještě školou povinna. Nakoupit, postarat se o dětičky, vyprat, vyžehlit, vytřít (v případě bytovky i společnou chodbu a suterén) a najednou je neděle večer. Moc uspěchaný svět.
Takže já, když už to volno po dlouhý době nemám, uteču do Krystalisu. Nejsem tam s Kristin, jsem tam sama za sebe a jenom tak se procházím. Voda bublá, pegarožci létají nebo se pasou a já relaxuju. Prostě pohoda.
Jasně, já jsem v klidu, ale co ostatní? Bohužel nejsem tak sobecká, abych myslela jen na sebe.
Ve shrnutí - DNEŠNÍ SVĚT je: uspěchaný, závislý na elektronice, internetu, tomu vašemu FB, Instagramu, tumbrl a já nevím čem všem ještě, lidi skoro ztratili fantazii a málo čtou. Na co jsem zapomněla?

"Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit" (Gabriel Laub)

Smějící seSmějící seSmějící se
Wikipedia: "Já vím všechno!"
Google: "Najdu všechno!"
Facebook: "Já znám všechny."
Internet: "Beze mě, jste v ..."
Elektřina: "Tak se uklidníme jo?!"

Před měsícem - Tužba

4. února 2014 v 0:01 | Alokin |  Diary of Blood

Snad nikdo nemá rád školu. Vůbec nechápu lidi, kteří to říkají. Škola, skutečná škola přece musí být fajn. Ve škole je možná spousta nudných věcí, ale pro mě by byla škola jako dar. Asi nikdo mě nechápe a já stejně nechci, aby mě kdokoliv pochopil. Nepotřebuji to. Jsem přece zvláštní, jiná... Jenže pořád nevím jak.
Jde o tohle, mívám pocity úzkosti, někdy cítím nadměrnou sílu, pro někoho energii, a občas si myslím, že brzo umřu. Dny, kdy takovéhle věci nepociťuji, je pro mě posvátný. A cítím se v pohodě. V pohodě, jak jen to jde.
Snad by mi ani tolik nevadilo, že se mě rodiče zřekli, že jsem putovala po adoptivních rodinách, ale vadí mi lidská neúcta a sobeckost. Nemyslím tím, že by se lidi měli klanět před bohy a sluncem, měsícem, jídlem a kdoví, co ještě. Vadí mi taková ta neúcta, při které je člověku na zvracení. Když člověk zbije psa, když je hnusný na jiné lidi. Sobeckost, je ale ještě horší. Je všude a jak by řekla naše vychovatelka: "Lidé si závidí už i nos mezi očima! To za našich let nebylo," běduje, ale přitom je jí necelých čtyřicet let.
Tahle vychovatelka ke mně byla nejmilejší ze všech lidí, co jsem, kdy poznala. Jmenuje se Hanna a sama děti mít nemůže, proto chodí k nám. Na děti je milá a nekřičí. Nikdy. A to už je co říct, protože já se považuji za klidného člověka, ale jakmile mi béčajdy vlezou do pokoje a prohrabují se věcmi, které moji zploditelé dali do babyboxu společně se mnou, křičím a ženu se po nich. To Hanna by se na ně usmála a ještě je pochválila, asi. Mám ji moc ráda a považuji ji za druhou matku. Někdy si přeju, aby mě adoptovala, ale to se nestane. Ona má sice děti ráda, ale jak mi jednou přiznala, nemohla by s nimi žít, to ne. Chápu ji. A zároveň nechápu.
"Céčka jdou na večeři!" Rozezní se mým pokojem. Jdu na večeři a snažím se udržet rovnováhu, když kolem mě proletí skupina kluků z naší věkové skupiny a zároveň se proti mně řítí béčka.
"Bloody Mary, utíkej, utíkej, ať tam ještě něco zbyde!" Pokřikují na mě béčajdy, protivné a rozmazlené holčičky, které se sem dostaly jen kvůli rozvodu rodičů. Všichni víme, že se do měsíce ztratí. Potom ovšem nastupují nové a ty ze začátku vždycky brečí a křičí, že tady nebudou. Nevšímám si jich. Nestojí mi za to, už jsem se to naučila ignorovat.
Dojdu do jídelny a nástává absolutní zmatek. Béčkaři se absolutně vymkli kontrole. Hází po sobě jídlo, ale to je rutina. Úspěšně se vyhýbám špagetám, které nám zde dělají spíš za trest, protože to my céčka, potom musíme uklidit. Jasně je to nefér, ale vysvětlovat to vychovatelkám by bylo mnohem horší...
"Blood, pojď k nám!" Volají po mně kluci, když jdu se špagetami na táce a opatrně se vyhýbám dobře mířeným střelám. Tihle kluci jsou tady taky od malinka. Ze začátku se se mnou nebavili, ale od mých deseti jsme kamarádi. Spojuje nás jedno - kluci i já víme, že se odtud nikdy nedostaneme. "Už jdu," křiknu směrem k nim a schytám takovou po hlavě, že se mi začnou dělat mžitky před očima.
"Ty!"
"Co je?" Ptá se ten drzoun posměšně, no já mu snad jednu vlepím! Je to cikán a je tady dva roky, je mladší než já o tři, ale život mi ztrpčuje všemi způsoby. No třeba minulý týden jsem šla po zahradě k lavičce, která je až na samém konci zahrady. Koukala jsem po okolí, v uších sluchátka a z empétrojky mi doněla hudba přes uši do mozku. Byla jsem tak zabraná, že jsem si ho nevšimla a on mě zmáčel vodou z kyblíku. Byla jsem, tak naštvaná, že jsem se po něm vrhla a úplně zapomněla na rybníček, který byl přímo za ním. Patrik uskočil a já letěla přímo do rybníka. Vylezla jsem promáčená a od hlíny a myslela, že Patrika zaškrtím. Zachránily ho vychovatelky. Dostal akorát vynadáno a já byla s výčitkami v očích poslána do koupelny. Tak to je ta dokonalá spravedlnost. Empétrojka naštěstí přežila, i když v ní pořád trochu hučí a syčí.
"Patriku! Já tě mám vážně dost, nemůžeš mi dát aspoň jednou svátek?"
"Soráč, ale tvoje jméno není v kalendáři," podívá se po mně a ušklíbne se, "Blood." Říká už s naprostým klidem, otočí se ke mně zády a odchází k okénku, kde pokládá vyjedený talíř a potom odchází. Já se jenom podívám na své vlasy a chce se mi brečet a křičet a vztekat se najednou.
"Nech ho bejt. Je trapnej. Pojď sem. Najez se a pak si půjdeš umejt ty špagety z vlasů," snaží se mě uklidnit Martin, který vidí moje slzy v očích. "Jo, je to blb!" Zařve na celou místnost Lukas, až se po něm vychovatelky otočí. Usměju se a jdu k nim. A je po slzách. Přece kvůli němu nebudu brečet.
A je to tady, zlost. Nadměrná síla. Myslím, že mi praskne hlava! "Bože, já už to nesnesu," slyším se říkat. Další, co slyším je rachot. Uvědomím si, že jsem třískla tácem o zem a začínám se klepat. Klepu se po celém těle a nevím, jak to zastavit. A potom už jenom utíkám a utíkám pryč z tohohle místa, chci domů, pomyslím si. Třesavka se zhoršuje. Kam domů?! Jsem hysterická. Takovouhle scénu jsem ještě nikdy neudělala a popravdě ani neviděla. Síla se zvětšuje. Proletím kolem Patrika jako rychlá střela, ale o pět metrů dál se zastavím a otočím se směrem k němu, ale koukám do země. Svírá mě šílenství.
"Patriku!"
"Co ti zase přeletělo přes nos? Jsi prostě ulítlá!"
Podívám se po něm a už zvedám ruku. Už to bude... Ale potom mě něco zastaví. Je to ředitelka. Popadne mě za ruku a zatřese se mnou. "Co to děláš?! Patriku jdi do pokoje a už mě nezlob. A ty Blood. Jdeš se mnou," mám průšvih. Určitě mám průšvih. Náhle si uvědomím dění několika posledních minut! Ne! To jsem přece nebyla já, zoufám si. Pocítím pocit úzkosti. Já za to přece nemůžu, Patrik je první, kdo mě šikanuje a to doslova. Jednou mě i zmlátil, ale já o tom nikomu neřekla. Stalo se to, když se sem nastěhoval. Zmlátil mě pro nic za nic, vlastně jen, aby se předvedl klukům. Jo, získal si tím respekt. A já teď mířím do ředitelny a třesu se, co se bude dít. Dostanu vynadáno? Sníží mi známku na vysvědčení? Začínám se třást, naštěstí jiným způsobem než předtím. Vstupujeme do ředitelny.
"Blood, tohle jsou Heavenovi, chtějí si tě vzít do péče."
"Ahoj," pozdraví mě sborově celkem mladý pár. Pořád nevěřím.
"Dobrý den," pozdravím zmateně, "cože?! Já myslela, že - " koktám.
"Ano, vím, co jsi myslela. A máš velké štěstí, že v tobě Heavenovi něvo vidí, protože také viděli to divadlo, co jsi způsobila v jídelně," měří si mě přísně ředitelka.
"Nebyla to její vina," zastává se mě má nová adoptivní matka.
"No, dál to řešit nebudeme," utne rozhovor ředitelka. "Blood, Heavenovi tě budou adoptovat a ty tak získáš jejich příjmení a stanou se tvými rodiči a zákonnými zástupci. A protože ti už bylo patnáct, je zákonem dáno, že tohle musíš podepsat," oznámila a dala důraz na slovo musíš. Je jasné, že se mě chce zbavit. Co mám dělat? Podepsala jsem papíry a šla se sbalit. Bylo mi divné, že přijeli takhle na večer, ale neřešila jsem to. Měla jsem prostě dobrý pocit a vůbec jsem nechápala, proč si vybrali zrovna mě. Sbalila jsem si hromádku věcí, které jsem vlastnila. Domov dostával od státu nějaké peníze a z toho jsme dostávali nějaké to kapesné. Za to jsem si nakoupila nějaké to oblečení. Nezapomněla jsem na empétrojku a šla zpátky k ředitelně a za dveřmi slyšela rozhovor, který vedou dvě ženy.
"Ano, ano chápu."
"A proč se vlastně jmenuje Blood?"
"Nevíme, ale v babyboxu byl nalezen papírek, na kterém bylo napsáno, že se jmenuje Blood a ať na ni dáme pozor, že bysme draze zaplatili za jakoukoliv chybu. Nikdo jsme nechápali o co jde, ale myslím, že jsme splnili, co po nás bylo požadováno. Jméno má pořád stejné, ale co si budeme povídat, dětem přijde divné, jak se jmenuje," domluvila ředitelka a já nehybně stála, neschopna nádechu."
"Blood, tak jak se těšíš," usmíval se na mě pan Heaven.
"Bude se mi stýskat po některých dětech," promluvila jsem stydlivě a na nic si nehrála, protože jsem věděla, že tohohle se nezbavím minimálně dva roky, do plnoletosti.
"Zamilovala ses tady do někoho?"
"Ne!" Ruměnec ve tváři, mě ale prozradil.
"Nepovídej ty kecko," smál se naplno. Já jsem vlastně nelhala, zamilovala jsem se do představy. Jsem šílená, přesně jak řekl Patrik. "Opravdu se jmenuješ Blood?"
"Ale Thomasi. Nech Blood na pokoji, ještě se musí rozloučit s kamarády," povídala paní Heavenová. Úplně jsem zapomněla! Utíkala jsem směrem k pánské části a vůbec si nevšímala toho, jak paní Heavenová komentuje moje odhození tašky. Zaklepala jsem na dveře a celá zpocená, kdybych se potila, se o ně opřela. Otevřely se a já vpadla dovnitř. Skočila jsem po Martinovi a objala ho. To samé jsem udělala s Lukasem. Zírali na mě s otevřenou pusou.
"Co se děje?"
"Já-já. Já jedu pryč.
"Ne..." Řekl Martin a jeho hlas vymizel do ztracena.
"Co..." Opakoval stejným stylem Lukas.
"Přijeli si pro mě nějací lidé a já se stěhuju k nim, nadobro."
"No. Tak. Ahoj." Říkal jen stěží Lukas.
"Ahoj Blood," řekl lítostivě Martin a objal mě.
"Ahoj," řekla jsem a vystřelila pryč než uvidí mé slzy. Doběhla jsem do umýváren a umyla si obličej. Jemně jsem si přejížděla prsty po tvářích a víčkách a krku. Z očí pořád tekly slzy. Asi to byly slzy lítosti. Za celých šestnáct let tady, jsem si nenašla žádné kamarády, kromě Lukase a Martina. Ne, že by tady nebyly žádné holky, kromě béčajd, ale nikdo se se mnou nechtěl bavit, všichni věděli, co moje jméno znamená. Nesnáším své jméno a své zploditele taky nesnáším. Kéž bych se raději nenarodila.
Něco hučelo, nevím jestli to byla ta tekoucí voda nebo jestli to bylo v mé hlavě, ale dohánělo mě to k šílentsví. Zase. Ale teď to bylo jinačí. Silnější. Úzkost a nadměrná síla se spojili a vzniklo něco nového. Něco nepopsatelného. Voda dál zurčila a já myslela, že déle nevydržím! Oči se mi zavíraly a motala se mi hlava. Chtěla jsem se chytit zdi, ale ta jakoby zmizela. Nesnáším to, nesníším to, nesnáším to, pořád mi to běželo hlavou. Byla jsem ráda, že tady nikdo není asi bych se neovládla a někoho zabila.
"Ale, ale, kdopak to tu je," podívala jsem se na povědomou dívčinu a s velkým zadostiučiněním jsem do ní udeřila. Ozvalo se tříštění skla a já udeřila znovu. Podívala jsem se po té dívčině, ale ta tam nebyla. Po zemi a v umyvedle byly kousky skla. Na něco chybělo, ale co... Zrcadlo. Já jsem se chtěla zabít! Zaječela jsem, tak strašlivě, že to trhalo uši i mně samotné. Zhroutila jsem se na zem a jenom se třásla. Podívala jsem se na svou ruku, ale ta byla pod návalem krve. Všude byla krev, všude. I kousky zrcadla byly pokryty krví. Mou krví! Snažila jsem se postavit a opírala jsem se o zeď, ale ta jakoby přede mnou uhýbala. Zamotala jsem se do vlastních myšlenek a slyšela tikání hodin. Jak dlouho bude trvat než vykrvácím? Bylo mi to jedno. Vlastně jsem po tom toužila. Uviděla jsem světlo, ale nebylo bílé. Bylo oranžové. Ach, takže já směřuji do pekla? Mělo mi to dojít. Zavřela jsem oči.
"Blood! Blood! Probuď se." Křičel někdo s náznakem slz v hlase. Donutila jsem se otevřít oči. Nade mnou stála paní Heavenová a brečela.
"Samantho! Podvej, otevřela oči!"
"Zázrak, takovou ztrátu krve ještě nikdo nepřežil!" Ječela zase ředitelka a děkovala Bohu.
"Co se stalo?" Ptala jsem se omráčeně, ale na všechno jsem si přesně vzpomínala. Ten pocit...
"Slyšeli jsme křik a tak jsme sem přiběhli a uviděli tě v tratolišti krve! Byla jsem tak vyděšená, ale zdá se, že jsi v pořádku," řekla, když viděla, jak hbitě jsem vyskočila. Podívala jsem se na sebe a všechno jsem měla od krve. Triko, džíny i boty byly nasáklé. Z vlasů a konečků prstů mi krev kapala. Podívala jsem se na své ruce a děsila se toho, co jsem právě udělala. V zápěstí na pravé ruce jsem měla pár střepů. Bez okolků jsem je vytáhla a zeptala se jestli už nemůžeme jet. Všichni na mě dlouhou chvíli zírali, ale potom mě odvedli do auta a zeptali se, zda se ještě nechci s někým rozloučit. S vámi, říkala jsem si v duchu trpce, ale nahlas ani muk. Naposledy moje loučení vyvolalo až spoustu krve. Krev, krev, krev! Pane Bože, já se snad zblázním. Nejvíc mě, ale děsilo to, že jsem necítila žádnou bolest. Ani při úderu do zrcadla, ani teď. Zvláštní.
Dorazili jsme do mého nového domova a já sotva stála na nohou. Tak přece nějaká daň za mé chvání. Thomas si toho všiml, podíval se po Samantě, ona kývla a on mě popadl do náručí. Nesl mě přes práh, vyšel se mnou schody vedoucí do druhého patra a posadil mě na židli. Ve dveřích už stála Samantha. Pomohla mi převléct se do noční košilky a zmizela v koupelně. Přišel Thomas a opatrně mě položil do postele. Spokojeně se na mě podíval. Pohladil mě po vlasech a symbolicky řekl "Dobrou noc". Potom odešel, naštěstí za sebou nezapomněl zavřít dveře.
Spokojeně jsem se odebírala do země snů, ale ještě před usnutím jsem pohla rukou ve vzduchu a člověkovi, který mě nezná by to připadalo jako odmávnutí otravné mouchy. Ale já věděla, co dělám. Vzniklo malé okénko s rozmazanými okraji a zlatavým nádechem. Objevil se ON. Moje poslední myšlenka patřila JEMU.

3. část

3. února 2014 v 17:18 | Alokin |  Oči plné duhy
Všiml si pohybu vedlé své postavy a podíval se na mě. Vyjeveně se usmál. Posadila jsem se. Pohledem ukázal na knihu v mých rukou. "Kytice? Četlas to?"
"Ne, jsem tady poprvé."
"Bude se ti to líbit. Někdy je to až děsivýa je tam dost smrti. Přečti si Vodníka."
Udělala jsem, co řekl. A po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině... Zelený mužík zatleskal... Od klekání do klekání... Zustavíš to robě... Nic se neboj toho vraha... Vari pryč, ty lstivý vrahu... Dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy... Zalapala jsem po dechu. Ta poslední věta byla krutá, hodně. Poznala jsem se ve vodníkovi. Taky zabíjím a když se někdo dostane pod mou moc, taky bych nejraději zatleskala a ještě si výskla. "Jsem jako vodník," vydechla jsem.
"Ne, ne, ne. Tak jsem to nemyslel." Koktal.
"Tak proč jsem to měla číst?"
"Jen je to moje nejoblíbenější," přiznal. Pozvedla jsem obočí. "Poprvé jsem to četl v sedmý třídě a přísahám, že bych k tomu dřív ani nepřičichl, ale učitelka to přednesla tak... tajemně až děsivě." Nevím proč, ale je zvláštní slyšet tahle slova od kluka.
Nebylo o čem mluvit. Mlčeli jsme a to ticho začínalo být trapné. Dívali jsme se jeden druhému do očí, ale tak nějak čistě. Vůbec jsem netoužila po duze. Poprvé. Vůbec poprvé v životě jsem se dívala někomu do očí a necítila nutnost ho zabít. Samolibě jsem se usmála. Zahlédl ten úsměv. Oplatil mi ho a tak nějak mě to zahřálo u srdce.
"Oh, Sebastiane! Vůbec jsem si tě nevšimla!" Vyrušil nás pisklavý hlásek, který mi byl protivný hned od prvního písmene. Zvedla jsem zrak a viděla nějakou blonďatou, naondulovanou kreaturu.
"Emilie, co tady... Teda, ahoj," to jak se zakoktal bylo hezké. Škodolibě jsem se usmála.
"Ten přeřek ti pro tentokrát odpustím," zatvářila se blahoskloně, ale každý musel poznat, že to jen hraje. "Stýská se mi." Proč se k němu tulí? A proč mě to zajímá? Grrr...
"Můžu ti něco připomenout?" Zeptal se jízlivě, "to ty jsi opustila mě." On s ní chodí? Teda chodil? Teda - grrr...
Zamyslela se, "jo, to jo, ale už vím, že to byla chyba. Neměla jsem to dělat, dáš mi ještě šanci?" Zamrkala těmi svými dlouhými černými řasami a já se málem neudržela.
"Hele, Em, my jsme se rozešli a já už s tebou nepočítám. Navíc - no určitě jsi si všimla Celest," obtočil mi ruku kolem ramen. Na moment jsem se zarazila a pak přistoupila na jeho hru. Skoro oddaně jsem se mu zadívala do očí a přitulila se k jeho tělu. Usmál se a pokud to ještě šlo přitáhl si mě blíž. Nevím, co se stalo, ale rozhodla jsem se postoupit ještě dál. Dala jsem mu pusu na tvář. Vykulil oči, ale rychle to zamaskoval. Druhou ruku mi dal kolem pasu a políbil mě do vlasů. Celá jsem se zachvěla.
"Aha, Celest, jasně," konstatovala zamyšleně a klidně, ale v jejích očích plály plamínky pomsty. "Máš pěkný vlasy, příčesky?" Zašklebila se.
"Příčesky? To jsou takové ty pramínky vlasů, co se nějak připevňují k vlasům?" Kývla, "nemám."
"Hm." Našpulené rty mluvily za všechno.
"Chceš ještě něco?"
"Ne, Sebastiane, už nebudu votravovat." Otočila se na patě a odešla. Se Sebastianem jsme v té pozici zůstaly ještě asi půl minuty, potom jsem se odtáhla.
"Jsi dobrý herec."
"To samé můžu říct já o tobě," jeho úsměv mě vždycky zahřeje víc než by mohla tři slunce. Přestávám dýchat a ani nevím, jak se to dělá. Jsem prostě ztracená.
Zachytí můj pohled a polkne. Leknu se jestli jsem si nevědomky nevzala duhu. "Pojďme jinam."
"Tak jo."

Zamávala jsem mu a šťastně vydechla. Dnešek byl skvělý. Naposledy se otočil a zmizel za rohem. Byl ke mně milý a ani se moc nevyptával. Povídal o škole a o kamarádech a bylo nám fajn.
Procházeli jsme se po Praze a ukázal mi Petřín. Výhled byl božský a pod rozhlednou vyhrávala Láska je láska od Lucie Bílé. Lidé se procházeli ruku v ruce a my dva po sobě nervózně pokukovali. Jednou mě málem chytil za ruku, ale vrazilo do nás hejno dětí a znovu se nepokusil. Aspoň ne na Petříně.
"Nezajdem do kina?"
"Kino... co to je?"
"Takže zajdem," usmál se záhadně.

2. část

3. února 2014 v 17:08 | Alokin |  Oči plné duhy
Vstup do domu je pro mě zvláštní vždycky. Absolutně nevím proč to tak je. Vždy mě zaplaví pocit, při kterém je mi mdlo. Něco mě silně začne tlačit na hrudi. Přestávám dýchat a jsem zmatená. Pocit asi po deseti vteřinách pomine, ale stejně mi to připadá jako celá věčnost než ta děsivá hrůza a svírání žaludku skončí.
Neměla bych tomu přezdívat dům, protože je to jedna velká místnost. Dost často přemýšlím, jestli tady nebylo víc místností, asi ano, ale ne moc. Na zemi není koberec. Mám tu jeden stolek, jednu hodně starou, železnou a zrezivělou postel s tenkou přikrývkou a v rohu místnosti vodovod, který je umístěný ve výšce asi dvou metrů z něhož teče studená voda. Asi to není styl lidí z časopisů, není to tak útulné jako jejich naklizené a vyšperkované byty, ale mám to tu ráda. Schodím šaty zpocené od běhání a hodím je pod proud vody. Sama si na ně stoupnu a osprchuji své téměř vybyté tělo. Tak ještě namočit vlasy, sebrat šaty a je to. Šaty pohodím na stolek, snad do rána uschnou. Obleču si šaty pod kolena a vlasy uvážu do culíku kouskem provázku válejícího se na zemi.
Ha, v rohu je pavučina. A docela prostorná. Uvědomím si, že malá svačinka by nebyla na škodu a už shazuju šaty ze stolku na zem. Stolek došoupu pod pavučinu a stoupnu na něj bosou nohou. O jeho vratkosti se nedá pochybovat. Chvilku se kymácí a hrozí pád, ale po chvíli přestane a já se můžu pustit do díla. Zašátrám očima do pavučiny. Helemese, docela velký pavouk. Jemně ho uchopím mezi prsty a položím do dlaně. Dlaň s pavoukem si přiblížím k obličeji a už jen čekám, kdy se otočí, aby se podíval, co se to děje. Nečekám dlouho. Okamžitě s pavoukem naváži oční kontakt.
Lidé by tomu nevěřili, ale pavouci jsou jako poloviční lidé. Mají osm očí a z každého očka na mě vyzařuje aspoň maličká duhovka. I když zbarevná do černa. Lidé mají více duhy, mají rúzné odstíny očí a největší účinek mají oči několikabarevné. Ale těch je málo a nedají se najít v každé temné uličce. Zatím jsem takové lidi potkala dvakrát. Nepřežili.
Pavouček už se celý třese. Jen vteřinu a ta muka pro něj přestanou. "Sbohem," pronesu tiše. Pavouk sebou přestane hýbat a jen leží. Položím ho na parapet neexistujícího okna. Dřív tam asi výplň ze skla bývala, ale to je už pryč. Stejně jako pavouk. Stejně jako tisíce lidí, kteří mi poskytli duhu. Stejně jako člověk, který se dnes zatoulá do temné uličky.

Šaty po kolena vlají ve večerním vánku. Není zima. Mně ne. Všimla jsem si, že lidé chodí v zimních bundách a někteří v oteplovákách. Vypadají kulatě a... ne zrovna chutně. Kdekdo má na hlavě naraženou čepici. Jen já tu postávám v šatech, bez silonek, bez bot, bez rukávů a také bez sebemenšího strachu. Dnešní noc bude bohatá.
Chodím uličkami a hledám tu správnou. Správně tajemnou, temnou a děsivou. Uliček je tady v Praze spousta. Prahu mám celkově ráda, ukradla jsem v ní tyhle šaty. Hned po Praze je na žebříčku "duhových" měst Brno, pak Plzeň, Karlovy Vary nejsou k zahození. V Pardubicích a Hradci Králové jsem nebyla. Zatím. Teoreticky vzato jsem procestovala celou republiku. V každém městě je dům podobný tomu současnému. Bohužel jsou, ale bezdomovci, feťáci a jiní, kterým se moje domy také líbí. Jenže to se zase nelíbí mě. A tak se párkrát za čas v novinách objeví, že byla nalezena těla v blízkosti řeky. Jetště mě nikdy nechytili a tak musím uznat, že vždy provedu dobrou práci. Ono odtáhnout například pět těl k řece za jeden večer není taková brnkačka, jak se zdá.
Tahle je vyhovující. Temná a děsivá. Sice jí chybí něco tajemného, ale nedá se nic dělat, je skoro jedenáct a za chvíli určitě někdo vyjde z diskotéky, která stojí tak blízko, jak jen může. Jetště nikdy jsem tam nebyla. Nahání mi strach. Ne ta budova. Ta vypadá pěkně, ale určitě je tam hodně lidí. Tělo na tělo, nebezpečí na každém kroku. Musela bych být blázen, kdybych tam šla.
A tak jsem se zbláznila. Bezmyšlenkovitě jsem několika kroky přešla ulici a zamířila k osvětlené budově. Vyhazovač se na mě podivně podíval. Fajn, to zvládnu. Dodala jsem si odvahy a usmála se na něj. Jeho výraz se nezměnil. Nepřipadá mi zrovna milý, ikdyž já taky ne. Nezaujatě jsem kolem něj prošla. Zdá se, že je mu to jedno. Taky dobře.
Na parketu tancovalo minimálně dvěstě lidí. Ó můj bože. Parket byl obrovský a blikal všemi barvami. Kolem bylo několik barových pultů ze skla. Čistá nádhera. Nevím, čím mě to okouzlilo. Možná něčím, co jsem nikdy neznala. Procházelo tu spoustu lidí a na rohových sedačkách se dvojice muchlovaly. Donutila jsem se pohnout. Moje nohy byly vratké stejně jako ten stolek. Roztřásly se a neměly v plánu přestat. Zaťala jsem svaly. Křečovitě jsem došla doprostřed parketu. Okolo mě tancovaly páry, ale i skupiny třeba deseti lidí.
Holky na sobě měly kratinké šaty nebo sukně, případně kraťasy. Jako vršek jim mnohdy stačila jen sportovní podprsenka. Kluci byli oháknutí do riflí enbo tříčtvťáků. Většina měla triko s krátkým rukávem, ale objevila jsem i šílence bez trik. Tolik lidí rovná se tolik... možností... barev... duhy! Těm klukům jsem neměla, co vyčítat. Sama jsem byla bez bot a mezi samými staršími působila velmi humorně. Dívky, které měřily asi jako já, měly jehly. Byla jsem jako trpaslík mezi obry.
Stále okouzlená jsem se zaposlouchala do právě začínající písničky, která do místnosti vůbec nezapadala. The Power of Love od Gabrille Aplin, krásná skladba. Taková temná a čistá zároveň. Když začal zpěv, někdo mě chytil za boky a přitáhl k sobě. Chtěla jsem se vzepřít, ale v zajetí písničky jsem zapomněla jak. A tak jsem se nechala unášet.
Ten Někdo mě obtočil ruce kolem těla a začal se pohupovat. The power of love... Clean my soul... Make love your goal... Lovers entwined divine divine. Slova jsem skoro nevnímala. Existovaly pro mě jen ty silné paže, které mě objímaly. Někdo mě něžně nadzvedl a já svýma bosýma nohama najednou nestála na zemi, ale na botách Někoho. Teď jsme byli sehraní. Opřela jsem se mu o hruď. O nahou hruď. Nebránil se, jen mě stiskl pevněji. Nevím, jak se říká tomu pocitu, ale bylo mi nádherně. Všechno kolem mě zčernalo a já tam tancovala s Někým Šíleným. Teď už měl i příjmení. Představovala jsem si, jak asi vypadá. Určitě má široká ramena, tmavší vlasy a nádherné oči, které mají mod... STOP! Nebudu myslet na toho maníka ze včerejška.
Chtěla jsem se otočit a pohlédnout mu do tváře, ale nepovolil. Dobrá, takže jen představy. Písnička se chýlila ke konci. Pořádně jsem se k němu přitiskla, abych si užila několik posledních vteřin. Tělo na tělo. Nebála jsem se toho ještě před chvílí? Ne, jak bych se mohla bát něčeho tak úžasného. Písnička dozněla a já se mu vytrhla a prudce se otočila.
Bum, tvrdá rána palicí by mě nepřekvapila a nevyděsila víc. Už zase hráli techno a já zírala na... Pana Tajemného. Někdo Šílený byl pryč a přede mnou stál kluk z temné uličky.
Nadechoval se, aby mohl promluvit. Předběhla jsem ho a vyhrkla: "Kdo jsi?" Zopakovala jsem jeho včerejší slova.
S tajemným úsměvem na rtech mě pozoroval. "Teď se zajímáš?" Obešel mě dokola a prohlížel si mě ze všech stran. "Díky za tanec."
Cítila jsem se trapně. Byla jsem pokořená. Nedbal na to a pokračoval: "Včera jsi utekla, krásko. Proč?"
"Nevím," odpověděla jsem pravdivě. Vážně jsem to nevěděla. Nevím to ani teď.
"Hele, co jsi mi to včera dělala s těma očima," přiblížil se ke mně a pohladil mě po tváři. "Máš krásný oči."
Myslím, že jsem jako rajče. "Ehm, no.. já.." Vzapamatuj se. "Už musím jít."
Takhle to asi skončí vždycky. Otočím se k odchodu a se vzpřímenou hlavou a vznešeným pohledem opouštím diskotéku.
Venku je příjemně chladno. Ani jsem si neuvědomila, že je vevnitř vedro jako v pekle. Konečně můžu dýchat. Jeden hluboký nádech a přeběhnu silnici.
"Počkej, znova už mi neutečeš," hnal se přímo za mnou. Panebože! Ani se neotočím, ani se neotočím. Já se chci otočit! Ale neudělám to, už z principu. Ženu si to dál k mému domu. A on, ať si dělá co chce.
Jeden krok a jsem v domě. Překonat zvláštní pocit, teď už by to mělo být v pohodě. Ale není.
"Tady - bydlíš?" Zeptal se zaraženě, jen co vešel dovnitř. "Myslel jsem, že holky jsou ulítlý na růřovou, útulno a zvířítka."
"Já mám zvířátka."
"Kde?" Zeptal se se zájmem.
"Na parapetě leží pavouk. Mouchy jsou v pavučinách. A myslím, že se tady prohání ještě nějaká ta zvířátka." Usmála jsem se přesládle.
"Aha," řekl jednoduše a já mu chtěla rozpůlit lebku. Ne, rozpůlit lebku ne. Chtěla bych jeho duhu. Jsem vyčerpaná a "hladová".
"Kdo jsi?"
"Sebastian. A ty?"
Zasloužil si odpověď, moc času mu stejně nezbývá. "Celestina."
"To je dost, neobvyklý jméno, ne?" Snaží se mě ještě víc rozzuřit? Za odpověď mi nestál. Vzala jsem stolek a posunula ho do rohu. Postavila se na něj a zadívala se do pavučiny. Dva pavouci. Popadla jsem toho většího do ruky a seskočila dolů. Na Sebastiana jsem koukla jedním okem, upřeně mě pozoroval. Když už, tak už. Pavoučku, koukni na mě. Telepatie zafungovala a na mě se dívá osm očí. Snažím se do nich vnořit a najednou jsem plna té energie. Ještě rozostřenýma očima jsem se podívala na Sebastiana. Přistoupil ke mně a zadíval se na mrtvé tělíčko pavouka.
"Kolik?" Aha, měl stažené hrdlo - bál se? Otázce jsem rozuměla.
Pohrdavě jsem se usmála, "po pětistovce jsem to přestala počítat."
"Oh," na víc se nevzmohl.
"Proč neodcházíš?" Povýšený tón mi jde.
"Nemám důvod," ten kluk nemá pud sebezáchovy.
"Jestli chceš umřít, tak to řekni rovnou, protože jinak si jdu najít někoho ochotnějšího." To pozvednuté obočí sedlo.
"Co máš pořád s tím odcházením?"
Na to neexistovala odpověď. Byl to chyták. Určitě. Odhrnula jsem si své černé vlasy z obličeje. Uvažuji o tom, že si je odstříhám. Přeci jenom, délka pod zadek je mírně nevyhovující. Naštěstí je nemám všude stejně dlouhé. Podél tváří jsou kratší a celkově tvoří písmeno U. Kdybych je měla rovné, určitě by spadaly až po kolena.
"Jakou mám barvu očí?" Proč se ho na to ptám?! Jsem zmatená.
Hezky se usmál, něco ve mně se zatetelilo. "Jsou kouzelné, jen nevím čím. Jsou zelené jako smaragdy. A mají v sobě pár černých teček, je to - neobvyklé." Já mám zelené oči? Vždy jsem myslela, že tmavě modré, skoro černé. Celá jsem taková temná, tedy až na pleť bledou jako sníh a rty... světlounce růžové. Nejsem jako Sněhurka. Rozhodně ne, nemám jemnou povahu. Zabila jsem.
Vyrušil mě z uvažování, "a musíš mě zabít?" Nezeptal se úzkostným hlasem, který by se dal očekávat. Řekl to rozhodně, pevně.
Upřímnost nade vše - moje nové heslo. "Nějak přežít musím." Uhnula jsem pohledem. Zabít jsem ho nechtěla, ale zdálo se to nezbytné. Pavouka, kterého jsem stále svírala v dlani jsem položila na parapet k tomu z odpoledne. "Měl bys jít," řekla jsem s pohledem na pavoucích, kteří také zabili. Jsem jako pavouk.

Poté co Sebastian odešel jsem se osprchovala a oblékla šaty nad kolena. Vlasy pročesané rukou působily divoce, a přesně to jsem chtěla. Vyrazila jsem do ulic. Na lov.

Opravdu mě strašně bolí hlava. Nevím, jak jsem toho docílila, ale poprvé v životě se cítím úplně vyflusnutá. Na pokraji sil. Jako bych byla na kraji nějakého strašně vysokého útesu a věděla, že spadnu. Přímo bych cítila gravitaci. Ten tah, tu moc, která by mě stahovala níž a níž a přesto stále nechala trpět ta muka na kraji útesu. A tak bych raději skočila. Uprostřed pádu by mě napadlo, že jsem mohla od kraje útesu odejít pár metrů a všechno by bylo v pořádku. A potom to šílené zoufalství. Myslím, že bych nekřičela. A teď stojím před stejným rozhodnutím skočit nebo najít jinou cestu.
Skočit by znamenalo mojí smrt. Nebyla by klidná, trpěla bych. Trpěla bych za tu bolest, co jsem způsobila nevinným mužům. Moje smrt by děsila lidi na 300 kilometrů daleko. Ale nikdo by mě nezachránil.
Hledání jiné cesty - nevím jak. Jak přežít bez duhy? Jak se udržet na životě aniž bych zabila byť malého pavouka? Nebyla odpověď. Jenom hrobové ticho. A tak jsem se vydala duhovou střední cestou.
Muž, kterého jsem včera zabila, byl alkoholik a neměl rodinu. Alkohol jsem z něj cítila a o tom, že nemá rodinu jsem se dozvěděla, když mi dělal neslušné návrhy. Líto mi ho tedy nebylo. Zahrála jsem mu skvělé divadlo. Nechala jsem se jako nějaká děvka odtáhnout k němu do bytu, který nevoněl o moc líp než ten chlap. A pak, když se na mě vrhnul jsem do přetočila na záda a sedla si na něj.
"Kočička si chce hrát," pronesl chlípně. Když se mě chtěl dotknout, jsem se mu drsně a neústupně podívala do očí. V tu chvíli ztuhl. Nasávala jsem tu jeho odpornou duhu, ale bylo mi to jedno. Potom vydechl naposledy a oči se mu protočily. Vstala jsem, upravila se a v bytě našla tisíc korun, vzala jsem si je. On už je stejně potřebovat nebude. Při odchodu jsem zabouchla dveře a nějak se dostala domů.
Špatně je mi právě kvůli jeho "duze". To snad ani nebyla duha, to byl mor. Něco strašně sžírajícího.
Sebastiana jsem neviděla už týden.
Porušila jsem rutinu a nešla běhat. Místo toho jsem zase jednou vyrazila do města. Koupila jsem si boty. Aspoň na den, když se vydám do města. Jak jsem se tak procházela Prahou, do oka mi padl obrovitánský dům s nápisem Knihovna.
Vešla jsem s mírnými rozpaky. Knihovnice mě mile přivítala, avšak moje oblečení si změřila podezíravým a vyděšeným pohledem. A to jsem měla šaty pod kolena. Zaplatila dvěstě korun na roční členství. Penězům nerozumím a tak jsme cenu neřešila.
Mezi regály jsem se snadno ztratila. Tolik knih. Páni. Neměla jsem slov. Ani dýchat jsem nemohla. Prsty jsem jemně přejížděla po deskách knih. Vytáhla jsem jednu, podle názvu zvlášť zajímavou a vydala se k velikému kulatému stolu, kde jsem si mohla číst. Přestože jsem v knihovně nebyla sama, byla jedna židle volná. A zrovna ta přímo vedle... Sebastiana. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a vykročila jedoucímu vlaku vstříc.

Kam dál