close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. část

3. února 2014 v 16:53 | Alokin |  Oči plné duhy
Procházení temnými uličkami je poslední dobou moje největší a nejčastější záliba. Vlastně, poslední dobou znamená celý můj život. Lidem se to zdá divné, ale mně ne. Proč taky? Celých svých čtrnáct let jsem strávila ve tmě a nepřišlo mi to divné. Je to pro mě jako dýchání, prostě přirozené.
Do uličky padl temný stín. Nevyděsila jsem se. Naopak, byla jsem nadšená, ale zároveň mi bylo líto toho chudáka, kterého nečeká v budoucích dvou minutách pranic dobrého.
Nejsem monstrum, aspoň si to myslím. Lidé o mně říkávají, že jsem divná, ale copak já za to můžu, když jsem se s touhou po temnotě, pardon tmě, narodila?
Hlava stínu se ocitla u mých nohou. Očima jsem sjížděla siluetu až jsem došla k lidským nohám a pokračovala výš, výš ke skutečné hlavě. Do obličeje jsem se ale podívat nesměla. Nevím, zda to byl úmysl, ale obličej měl precizně zakrytý kapucí.
Ten člověk nebyl děsivý a podle postavy bych soudila, že nebude o moc starší než já. Šla jsem k němu blíž a on zvedl hlavu. Kapuce odkryla tmavě hnědé vlasy. Taky jsem měla šanci zahlédnout jeho ústa. Rty měl pěkně tvarované, ale nic mě nezajímalo víc než oči. To už jsem totiž byla napjatá k prasknutí a čekala, kdy konečně zruší i těch pár centimetrů, co mě dělily od jeho očí. Dokonce mi v hlavě prolítla myšlenka, že kdybych byla normální a neděsila lidi na každém kroku, možná by mě přitahoval.
Zvedl zrak a podíval se na mě nádherně modrýma očima. Až se mi zatočila hlava. Už jen pár kroků. Jen pár.
"Kdo jsi?" Zeptal se se zatajeným dechem. Ano, to jsem mužům způsobovala já. Já.
"Bytost, kterou spatříš jako poslední za svůj život," řekla jsem a už na nic nečekala. Skočila jsem po něm. Zavrávoral se a spadl. Teď jsem na něm seděla. Měla jsem nadvládu a tak to má být. Vytřeštěně se na mě podíval a já se podle usmála. V takových chvílích se prostě neovládám. Nemůžu to déle vydržet, nejde to a není to správné pro mé sebeovládání.
Svýma očima jsem se ponořila do těch jeho a on začal lapat po dechu. Pořád mě sledoval a já si užívala vítězství. Proudila do mě síla. Magická síla a já se cítila jako znovuzrozená. Jako po koupeli v medu.
Ale pak se stalo něco vážně divného. Neuvěřitelného. Nemožného. Vzepřel se mi. Snažil se sebrat a sundat mě ze sebe, ale já se nehodlala vzdát. Nedělám to nikdy. Pořád jsem sledovala jeho duhovky a ztrácela se v nich. Ucukl očima. V tu chvíli moje síla značně povadla, ale získala jsem dost, abych ho dorazila. Teď nebo nikdy. Co třeba TEĎ?
Podívala jsem se mu do tváře a snažila se cokoli vyčíst. Ten kluk se hluboce nadechoval a působil, jako by se snažil neomdlít. V duchu jsem se zachichotala. Tak to půjde hladce.
Mrkl na mě z pod hustých řas. Ale ne tak, abych se napojila. "Kdo jsi?" Opakoval se.
"Ne, zrovna přátelská bytost. Za to pěkně naštvaná bytost."
"Proč?" Zeptal se naivně. Dělá si ze mě srandu? Možná to jen předstíral.
"Proč? Protože jsi to celé pokazil," fňukla jsem hraně. "Mohla být sranda. Já bych byla v pohodě a ty už bys to měl za sebou."
"Co bych měl za sebou?" Optal se.
"Smrt." Pronesla jsem chladně.
Zalapal po dechu. Takže se mi to povedlo! Pak se ďábelsky usmál. Myslím, že jsem se sekla. Nelekl se. Něco mi nehrálo. Možná to byla ta jeho krása, ale byla jsem jím unesená. Naprosto. "Slečno, není nebezpečné potulovat se po nocích sama?"
To si jako dělá srandu? "Máte pravdu. Není to ani trochu bezpečné. Ale nejsem to já, kdo by se měl bát." Doufám, že se mi povedl temný hlas.
Vážně se na mě podíval a pak... Vyprskl smíchy. "Kolik ti je, maličká?"
Rozhodně si dělá srandu. Nevrle jsem na něj zavrčela a konečně vstala. Bylo mi totiž dost nepříjemné sedět tak blízko studené zemi. Dobře, tohle je výmluva, protože zem by mi nevadila. Vadil mi on. "Jak se jmenuješ?"
"Záleží na tom?"
"Vlastně ne, stejně už jdu." Otočila jsem se a odešla. Jeho pohled jsem cítila v zádech ještě o pět ulic dál.


Můj denní program je sestaven jen z pár věcí. Po temných uličkách - jít spát. Čas oběda - vstát a osprchovat se. Po sprše - jít si zaběhat. Sedm večer - zase se osprchovat. Osm večer - TEMNÉ ULIČKY. A tak pořád dokola.
Teď jsem se chystala na běh. Na super rychlý běh. Byla jsem frustrovaná a potřebovala jsem to ze sebe dostat. Vydala jsem se po polní cestě, která vedla neznámo kam. Přesně to jsem potřebovala. Utéct mimo mojí vlastní realitu. Během posledních let jsem si uvědomila, že nejsem jako ostatní. Jako malá jsem si myslívala, že všichni žijí ve tmě a chladu a především o samotě. K mému velkému překvapení tomu tak nebylo. Lidé prý žili společně ve velkých skupinách a komunikovali s někým každý den, scházeli se, měli spolu vztahy. To je divné. Komu by se líbilo být neustále někým otravován a pořád muset odpovídat. Lidé taky pracovali. Aspoň jsem to četla v časopisech, které lidé hodili na ulici na zem. Nikdo se jim asi nestará o pořádek, protože ještě v noci jsou tam všechny časopisy. Četla jsem spoustu článků. O výchově dítěte, jak být vzorným otcem, přes mimozemšťany až po rady jak sbalit kluka nebo oddálit měsíčky. Taky jsem našla spousty a spousty módních typů. Bože, řekni, jak to na sebe může někdo navléknout. Mně stačí troje černé šaty. Dokonce ve třech velikostech! Nad kolena, ke kolenů, pod kolena, ale jen mírně. Jsou krajkované a na tenkých ramínkách.
Jednou v zimě mě v těch nad kolena zahlédla nějaká starší paní. "Není ti zima, holčičko?"
Bylo mi dvanáct a já si připadala strašně velká. "Ne." A odešla jsem. Byl to můj první rozhovor.
Na to jak osamocený život vedu je asi podivné, že umím číst. Bohužel to sama neumím vysvětlit. Ale četla jsem, že se to děti učí ve škole. Asi je to ve mně zakódované stejně jako mluvení. Četla jsem i o matkách - já tu svou nikdy nepoznala. A je mi to jedno. Ani otce.
Jsem frustrovaná. Frustrovaná, že bych křičela. A tak vyběhnu na kopec a do ticha z plna hrdla zařvu: "Já si tě najdu! To se neboj!"
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem křičet na toho kluka z noci. Vykolejil mě jen co je pravda.
Otočila jsem se, seběhla z kopce a mířila zpátky.

Tak tady bydlím. Momentálně. Stěhuji se poměrně často, aby se lidé nezačali bát, kdo jim vraždí muže v temných uličkách. Bydlím v tomhle polorozpadlém domě. Tuším, že to bylo sídlo feťáků, ale nejsem si jista. Myslím, že jsem jich pár i zabila. Ale co? Opadaná omítka, skoro spadlá střecha, ale žít se tu dá. Kupodivu tady teče i voda. Sice studená, ale ta je nejlepší. Kdepak teplo, s tím ať na mě nikdo nechodí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama