Tak nějak jsem si ho představovala. Kolem mě létali jednorožci zkřížení s pegasi a podivní ptáci se zlatými pery. Utíkali. Někde v dáli za kopci začíná země tmavnout. Mraky se valí čím dál větší rychlostí a já se dám na útěk. Utíkám taky, ale nemám kam. Tma mě dohání a uzavírá do sebe.
Probudím se celá zadýchaná a vlastně taky zmatená z toho, kde jsem. Místo tyrkysových a zurčivých potoků, zeleně se třpytících kopců a samozřejmě taky černočerné zžírající tmy jsem u sebe v pokoji. V mém malém, ale útulném pokojíku, který má všude po stěnách kresby a skicy. Ráda kreslím a sním o místě, kam chodím každou noc od mých osmi let. Nejdřív to bylo mé místo, kde jsem mohla přemýšlet (moc lidí by tomu nevěřilo, ale já jsem přemýšlela o jiných věcech než jsou bárbíny a pořady o princeznách, já přemýšlela o životě v tomhle krásném a opuštěném místě). Asi po dvou letech samoty v Krystalisu se začala objevovat nelidská stvoření. Po louce se proháněli různobarevní jednorožci, po nebi létali pagasové a ze země začaly růst květiny o kterých jsem jaktěživ neslyšela.
"Kristin! Vstávej je čas na školu," řekla moje mamka a já se začala strojit. Není to tak úplně moje máma, je to adoptivní máma. Žijeme spolu v malém bytě na předměstí. Adoptovala mě, když mi bylo šest. Moc si to nepamatuji. Máma je pro mě všechno na světě. Jasně, v mých sedmnácti ty vyzní divně, ale já nikoho jiného nemám. Ani tátu. Mamka byla vždycky svobodná. Nikdy jsem něměla moc přátel. Momentálně mám jednu kamarádku. Jmenuje se Annie a je jí šestnáct. Annie se toho dá závidět hodně, kromě mozku. Je totiž jedna z těch, co říkají slova jako: MATKA, OTEC, FOTR, MATKA JE TAKOVÁ - a tak dále.
Vešla jsem na společnou chodbu našeho paneláku. Je tady asi dvacet bytů. My bydlíme v prvním patře - naštěstí. Strčila jsem si sluchátka do uší a zaposlouchala se do písniček ve skupině Relax (v telefonu si tvořím složky). Škola není nijak daleko, ale začíná zima a já mrznu. Po cestě přemýšlím o Krystalisu.
Bývalo to poklidné místo - hlavně, protože tam nikdo nemluvil. Asi o rok zpátky se začalo všechno kazit. Ptáci nezpívali tolik jako dřív a úplně vyhynuli jednorožci a pegasové, až na pegarožce. Sen není nikdy stejný.
"Ahoj Kir! Píšeme dneska z něčeho?" zeptala se mě Annie.
"Něměli bysme. A prosím, neříkej mi Kir -" nesnášela jsem tu pžezdívku. Zato Annie to přišlo strašně srandovní. Milovala prohazování písmenek, chce abych jí říkala Nany. Mě se to nelíbí hlavně proto, že se jmenuji Kristen a ne Kirsten. Jeden čas mi taky říkala Cry.
"No jo, jenže ty máš tak fajn jméno. Já jsem Anna. Rodiče mají štěstí, že nejsem Johanna! I když to bys mi aspoň říkala Hanno, což by, jak musíž uznat, vůbec nebylo -" mluvila dál, ale já jsem věděla, že to je téma na patnáct minut a tak můžu přemýšlet.
Když jsme dorazily do šatny všichni už byli pryč. Přezuly jsme se a sundaly si bundy a svetry. V celé budově bylo přetopeno.
Vyšly jsme ze šatny a já jsem nejspíš měla přelud. Po hcodbě se proháněl nádherný bílý pegarožec. Nebyl to přelud. Utvrdila mě v tom kamarádka, která při pohledu na pegarožce vykřikla. Nevím jestli děsem nebo vzrušením. Já jsem tam jen stála jako přikovaná. Pegarožec si mě všiml a přiklusal ke mě. Pomalu sklonil hlavu a mě sužovala touha se ho dotknout. A pak jsem tu udělala, pohladila jsem ho. Šla jsem k němu ze strany a opatrně jsem na něj vylezla.
"Kristin, co to děláš? Může TO být nebezpečný! Pojď -" přemlouvala mě, ale já se nemohla pohnout.
Pegarožec se vznesl a Annie konečně přestala mluvit. Pegarožec se vznášel výš a výš a Annie začala křičet.
"Héééj! Pomoc! Pomóóóc!" křičela a nepřestávala na mě zírat. Já byla překvapivě a hlavně poprvé v životě v klidu.
"Co se děje? Co to má -" přiběhla fyzikářka, ale jen co uviděla stvoření, na kterém jsem seděla, zarazila se. Zamrkala a doběhla k pořárnímu hlásiči, potom ho stiskla.
Celá škola byla najednou v pohybu. Všichni se běželi přezout, ale jen co mě uviděli, zarazili se stejně jako fyzikářka. Holky ustoupily dozadu a se vzrušením v očích zíraly na pegarožce. Kluci nebyli schpni reakce. Ředitel přiběhl jako poslední a zachoval se přesně jako kluci.
Najednou tělocvikář vykřikl "Dostaňte ji z toho stvoření! Kluci ji OPATRNĚ dostanou dolů. Kluci, kteří ji nebudou dostávat dolů, poběží do tělocvičny. Uřežete tam provazy na šplhání a svážete jimi toho - koně" rozkazy létali všude kolem a kluci se dali do práce. Chytali mě za nohy, protože už jsme byli ve výšce asi dvou metrů.
Pegarožec se dal do letu vpřed. Mával křídly a já ho prostě musela obdivovat. Nejspíš přidal na rychlosti, protože se všechno rozmazalo do jedné šedivé šmouhy. Poslední, co jsem viděla, byl uplakaný a k smrti vyděšený obličej Annie.
A pak už jsem nebyla ve škole ani nikde na planetě Zemi, aspoň myslím. Jsem totiž v Krystalisu! Pode mnou je azurově modrý potok nebo menší řeka, která ústí do nejinak barevného jezera. Teprve teď si všimnu toho stromu. Mého stromu. Pod ním sedávám celých devět let, co sem mám přístup. Pegarožec se snesl na zem po neuvěřitelně dlouhé době. Pokývnutím hlavy mi naznačil, abych slezla. Téměř jsem se bála dotknout té zelené krásy, abych nenarušila její strukturu. Jemně jsem seskočila na zem a jen co jsem došlápla druhou nohou, začaly se dít věci.
Z nedaleké jeskyně vyšlo asi pět mužů. Začínala jsem se bát. Šli ke mně a já sáhla po pegarožci. Nebyl tam. Nechal mě tady samotnou napospas pěti mužům. Dělilo nás od sebe asi 250 metrů a já jsem si je začala prohlížet. Uvědomila jsem si, že jsou nádherní. Všichni měli na hlavě rozcuchaného ježka. Chdili bez bot a hlavně neměli trika, ani jeden. Přišli mě zabít jen tak v kalhotách a já mám být nejspíš vděčná, že jsou aspoň přitažliví, pomyslela jsem si. Došli ke mně. Čtyři si klekli na koleno a jen jeden zůstal stát. Nepromluvil, tak jsem to udělala za něj (ne že bych byla odvážná).
"Kdo jste?" zeptala jsem se naoko nebojácně, uvnitř jsem se klepala strachy.
"Jsme Krystalové" odpověděl a zdálo se, že ho to nudí.
"Aha, takže nejspíš obyvatelé Krystalisu" řekla jsem si pro sebe, ale asi mě slyšel.
"Ano, jsme zdejší obyvatelé. A teď, když už víš, kdo jsme - ehm, kdo jsi ty?" zeptal se neomaleně s drzým úšklebkem.
"Já jsem člověk a jmenuji se Kristin" vysvětlila jsem, pro mě tak obyčejnou větu. Při vyslovení mého jména sebou trhli. Všichni. Nechápala jsem.
"Ty jsi Kristin?" otázal se mě s vykulenýma očima.
"Ano, já jsem Kristin," řekla jsem znovu, ale podezíravěji.
Podíval se na mě pozorněji, svým obličejem byl téměř u mého a já cítila jeho dech, když v tom padl na obě kolena a sklonil přede mnou hlavu.
"Co se děje?" zeptala jsem se polekaně.
"Ty nevíš?" vypadal překvapeně.
"Ne. A prosím, postavte se -" byla jsem z toho rozpačitá.
Postavili se všichni a nevěděli, co s rukama, tak je dali do kapes.
"Takže ty nevíš proč jsi tady? Oni ti nic neřekli -" vypadal naštvaně.
"Víš ty co? Půjdeš s námi do jeskyně a tam si všechno vysvětlíme. Souhlasíš?" zeptal se a já musela přikývnout, co taky jiného?
Probudím se celá zadýchaná a vlastně taky zmatená z toho, kde jsem. Místo tyrkysových a zurčivých potoků, zeleně se třpytících kopců a samozřejmě taky černočerné zžírající tmy jsem u sebe v pokoji. V mém malém, ale útulném pokojíku, který má všude po stěnách kresby a skicy. Ráda kreslím a sním o místě, kam chodím každou noc od mých osmi let. Nejdřív to bylo mé místo, kde jsem mohla přemýšlet (moc lidí by tomu nevěřilo, ale já jsem přemýšlela o jiných věcech než jsou bárbíny a pořady o princeznách, já přemýšlela o životě v tomhle krásném a opuštěném místě). Asi po dvou letech samoty v Krystalisu se začala objevovat nelidská stvoření. Po louce se proháněli různobarevní jednorožci, po nebi létali pagasové a ze země začaly růst květiny o kterých jsem jaktěživ neslyšela.
"Kristin! Vstávej je čas na školu," řekla moje mamka a já se začala strojit. Není to tak úplně moje máma, je to adoptivní máma. Žijeme spolu v malém bytě na předměstí. Adoptovala mě, když mi bylo šest. Moc si to nepamatuji. Máma je pro mě všechno na světě. Jasně, v mých sedmnácti ty vyzní divně, ale já nikoho jiného nemám. Ani tátu. Mamka byla vždycky svobodná. Nikdy jsem něměla moc přátel. Momentálně mám jednu kamarádku. Jmenuje se Annie a je jí šestnáct. Annie se toho dá závidět hodně, kromě mozku. Je totiž jedna z těch, co říkají slova jako: MATKA, OTEC, FOTR, MATKA JE TAKOVÁ - a tak dále.
Vešla jsem na společnou chodbu našeho paneláku. Je tady asi dvacet bytů. My bydlíme v prvním patře - naštěstí. Strčila jsem si sluchátka do uší a zaposlouchala se do písniček ve skupině Relax (v telefonu si tvořím složky). Škola není nijak daleko, ale začíná zima a já mrznu. Po cestě přemýšlím o Krystalisu.
Bývalo to poklidné místo - hlavně, protože tam nikdo nemluvil. Asi o rok zpátky se začalo všechno kazit. Ptáci nezpívali tolik jako dřív a úplně vyhynuli jednorožci a pegasové, až na pegarožce. Sen není nikdy stejný.
"Ahoj Kir! Píšeme dneska z něčeho?" zeptala se mě Annie.
"Něměli bysme. A prosím, neříkej mi Kir -" nesnášela jsem tu pžezdívku. Zato Annie to přišlo strašně srandovní. Milovala prohazování písmenek, chce abych jí říkala Nany. Mě se to nelíbí hlavně proto, že se jmenuji Kristen a ne Kirsten. Jeden čas mi taky říkala Cry.
"No jo, jenže ty máš tak fajn jméno. Já jsem Anna. Rodiče mají štěstí, že nejsem Johanna! I když to bys mi aspoň říkala Hanno, což by, jak musíž uznat, vůbec nebylo -" mluvila dál, ale já jsem věděla, že to je téma na patnáct minut a tak můžu přemýšlet.
Když jsme dorazily do šatny všichni už byli pryč. Přezuly jsme se a sundaly si bundy a svetry. V celé budově bylo přetopeno.
Vyšly jsme ze šatny a já jsem nejspíš měla přelud. Po hcodbě se proháněl nádherný bílý pegarožec. Nebyl to přelud. Utvrdila mě v tom kamarádka, která při pohledu na pegarožce vykřikla. Nevím jestli děsem nebo vzrušením. Já jsem tam jen stála jako přikovaná. Pegarožec si mě všiml a přiklusal ke mě. Pomalu sklonil hlavu a mě sužovala touha se ho dotknout. A pak jsem tu udělala, pohladila jsem ho. Šla jsem k němu ze strany a opatrně jsem na něj vylezla.
"Kristin, co to děláš? Může TO být nebezpečný! Pojď -" přemlouvala mě, ale já se nemohla pohnout.
Pegarožec se vznesl a Annie konečně přestala mluvit. Pegarožec se vznášel výš a výš a Annie začala křičet.
"Héééj! Pomoc! Pomóóóc!" křičela a nepřestávala na mě zírat. Já byla překvapivě a hlavně poprvé v životě v klidu.
"Co se děje? Co to má -" přiběhla fyzikářka, ale jen co uviděla stvoření, na kterém jsem seděla, zarazila se. Zamrkala a doběhla k pořárnímu hlásiči, potom ho stiskla.
Celá škola byla najednou v pohybu. Všichni se běželi přezout, ale jen co mě uviděli, zarazili se stejně jako fyzikářka. Holky ustoupily dozadu a se vzrušením v očích zíraly na pegarožce. Kluci nebyli schpni reakce. Ředitel přiběhl jako poslední a zachoval se přesně jako kluci.
Najednou tělocvikář vykřikl "Dostaňte ji z toho stvoření! Kluci ji OPATRNĚ dostanou dolů. Kluci, kteří ji nebudou dostávat dolů, poběží do tělocvičny. Uřežete tam provazy na šplhání a svážete jimi toho - koně" rozkazy létali všude kolem a kluci se dali do práce. Chytali mě za nohy, protože už jsme byli ve výšce asi dvou metrů.
Pegarožec se dal do letu vpřed. Mával křídly a já ho prostě musela obdivovat. Nejspíš přidal na rychlosti, protože se všechno rozmazalo do jedné šedivé šmouhy. Poslední, co jsem viděla, byl uplakaný a k smrti vyděšený obličej Annie.
A pak už jsem nebyla ve škole ani nikde na planetě Zemi, aspoň myslím. Jsem totiž v Krystalisu! Pode mnou je azurově modrý potok nebo menší řeka, která ústí do nejinak barevného jezera. Teprve teď si všimnu toho stromu. Mého stromu. Pod ním sedávám celých devět let, co sem mám přístup. Pegarožec se snesl na zem po neuvěřitelně dlouhé době. Pokývnutím hlavy mi naznačil, abych slezla. Téměř jsem se bála dotknout té zelené krásy, abych nenarušila její strukturu. Jemně jsem seskočila na zem a jen co jsem došlápla druhou nohou, začaly se dít věci.
Z nedaleké jeskyně vyšlo asi pět mužů. Začínala jsem se bát. Šli ke mně a já sáhla po pegarožci. Nebyl tam. Nechal mě tady samotnou napospas pěti mužům. Dělilo nás od sebe asi 250 metrů a já jsem si je začala prohlížet. Uvědomila jsem si, že jsou nádherní. Všichni měli na hlavě rozcuchaného ježka. Chdili bez bot a hlavně neměli trika, ani jeden. Přišli mě zabít jen tak v kalhotách a já mám být nejspíš vděčná, že jsou aspoň přitažliví, pomyslela jsem si. Došli ke mně. Čtyři si klekli na koleno a jen jeden zůstal stát. Nepromluvil, tak jsem to udělala za něj (ne že bych byla odvážná).
"Kdo jste?" zeptala jsem se naoko nebojácně, uvnitř jsem se klepala strachy.
"Jsme Krystalové" odpověděl a zdálo se, že ho to nudí.
"Aha, takže nejspíš obyvatelé Krystalisu" řekla jsem si pro sebe, ale asi mě slyšel.
"Ano, jsme zdejší obyvatelé. A teď, když už víš, kdo jsme - ehm, kdo jsi ty?" zeptal se neomaleně s drzým úšklebkem.
"Já jsem člověk a jmenuji se Kristin" vysvětlila jsem, pro mě tak obyčejnou větu. Při vyslovení mého jména sebou trhli. Všichni. Nechápala jsem.
"Ty jsi Kristin?" otázal se mě s vykulenýma očima.
"Ano, já jsem Kristin," řekla jsem znovu, ale podezíravěji.
Podíval se na mě pozorněji, svým obličejem byl téměř u mého a já cítila jeho dech, když v tom padl na obě kolena a sklonil přede mnou hlavu.
"Co se děje?" zeptala jsem se polekaně.
"Ty nevíš?" vypadal překvapeně.
"Ne. A prosím, postavte se -" byla jsem z toho rozpačitá.
Postavili se všichni a nevěděli, co s rukama, tak je dali do kapes.
"Takže ty nevíš proč jsi tady? Oni ti nic neřekli -" vypadal naštvaně.
"Víš ty co? Půjdeš s námi do jeskyně a tam si všechno vysvětlíme. Souhlasíš?" zeptal se a já musela přikývnout, co taky jiného?
Krása