close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. kapitola

3. února 2014 v 17:01 | Alokin |  Krystalis
Celá cesta do jeskyně probíhala jako ve snách. Šla jsem před čtyřmi asi dvacetiletými muži, kteři mě provrtávali pohledem, cítila jsem to. Vedle mě šel pátý, ten co se mnou mluvil, nejspíš stejně starý jako oni. Každopádně byli starší než já. Podívala jsem se na toho vedle mě a chtěla jsem se zeptat jak se jmenuje, ale oněměla jsem úžasem. Vešli jsme do jeskyně, která vůbec nevypadala jako jeskyně. Aspoň ne uvnitř.
Z počátku byla tma, ale pak se rozsvítily květiny fialovožluté barvy a osvítily "jeskyni". V jeskyni byly dveře z dubu, které chránil malý skřítek Pidalf.
"Pidalfe, chceme vstoupit," řekl kluk po mém boku.
"Jména," vyštěkl skřehotavě Pidalf a zamračil se.
"Dumpt, Fren, Gali, Kar, Klemen a Kristin" vyslovil jména kluk vedle mě.
"Kristin?" zajíkl se skřítek s vousy po kolena.
"Je na mém jméně něco špatného?" zeptala jsem se.
"Ne, jistěže ne -" brumlal si pod vousy Pidalf. Asi po minutě chození sem a tam a brmlání, se na mě mile usmál a otevřel dveře.
"Vítej ve středu Krystalisu," řekl jeden z kluků a mě bylo jedno, který.
Byla jsem ohromena. Místo lustrů a lampiček květiny, místo koberce a podlahy tráva nebo dřevo, místo bazénu nebo umyvadla studánka nebo rovnou jezero. Byla jsem ohromena. Nebyla zde okna, ale vše bylo jasně viditelné. Bylo zde mnoho nádherných lidí, možná Krystalů. Sem tam nějaký ten skřítek nebo víla. Byla zde také šipka směrem ke stájím. Tam jsem chtěla jít!
"Kristin, co tomu říkáš?" byl nadšením bez sebe, smozřejmě kluk "odvedle".
"Nádhera, okouzlující! Prostě úžasné -" řekla jsem rozněžněle.
"Jak se jmenuješ?" vyhrkla jsem na něj.
Usmál se "Já jsem Gali, strážce Tajemství. A než se zeptáš - jednorožci ani pegasové nevymřeli, akorát se schovali tady. Jak už jsem řekl, tohle je střed Krystalisu, tady všichni najdou domov a pomocnou ruku. Všichni tady tomu říkají KS, je to kratší a taky to vyznačuje, že my jsme začátek a konec všeho." domluvil a já nevěděla, co říct.
"Jak jsi věděl, že já chci vědět, jestli pegasové a jednorožci vymřeli?" řekla jsem vyjeveně.
"Neboj myšlenky nečtu. Aspoň ne moc. Viděl jsem tě, jak jsi koukala na směrnici ke stájím" řekl vesele Gali a dál to neřešil.
"Dobře. Ale proč jsou všichni, tak překvapeni z mého jména?" vychrlila jsem.
Znejistil. "Takže, když asi před sto lety zemřela královna Krystalisu, země světla, zjistilo se, že něco moc důležitého předala holčičce a ta se jmenovala Barna. Holčička musela k Moudré věštkyni, aby se zjistilo, co dál. Jenže Moudrá věštkyně prohlásila, že je příliš brzy na otevření Tajemství a proto bude mít Barna dceru, která bude ztracena v jiné dimenzi. Ta dcera se má jmenovat Kristin. Tajemství bude otevřeno za sto let. Mimochodem, přesně sto let to bude za tři měsíce. Spousta lidí se snažilo otevřít ho dřív, nešlo to. Kristin, ty jsi ta vyvolená!" říkal skoro rozčileně.
Byla jsem konsternovaná "Moje matka je Suzanne, ne Barna. Je pravda, že jsem adoptovaná, už jedenáct let, ale to přece není možné! Barna nemůže být moje matka, maximálně prababička," řekla a nevěděla, jak dál.
"To nic neznamená, čas tu ubýhá rychleji. Mně je sto jedna let a tobě dle výpočtů osmdesát let - zhruba. Což znamená, že je ti sedmnáct a mně asi dvacet... Jo tak nějak" vysvětloval.
"I kdyby to byla pravda. Co se mnou chceš dělat? A znamená to, že až se vrátím k Suzanne, budu mít štěstí, když MOŽNÁ bude naživu?!" vyjekla jsem se slzami v očích.
Soucitně se na mě podíval "I to je možné. Ale ty tu musíš zůstat. Od doby, co královna Obsidiánu, říše temna, zjistila, že naše královna zemřela, plánuje zabrat Krystalis a stát se nepřekonatelnou královnou největší říše všech dob. To je konec pro všechno dobré!" skoro křičel. Pak se uklidnil "Musíš se stát prozatimní nesmrtelnou, to jsou všichni v Krystalisu."
Teď jsem křičela já "Mám se vzdát normálního života?! Já mám Suzanne a mám se jí vzdát?! Mám se vzdát Annie?! Mám se vzdát všeho, co je pro mě NORMÁLNÍ?! NE!!!" jsem vzteky bez sebe a slzy se mi kutálejí po tvářích.
Zuřivě jsme si měřili jeden druhého a on pak zavolal Kara a Frena.
"Odveďte ji do jejího pokoje. Až se rozmyslíš, stačí říct. Já přijdu." řekl až příliš vyrovnaným a autoritativním hlasem.
Kar a Fren se na mě zmateně podívali a dovedli do mého pokoje.
Pokoj nebyl jako ostatní. Místo světel tu byly světlušky, které prozařovaly celou místnost. Tráva měla narůžovělý odstín, nevím jak toho docílili. Uprostřed místnosti stál mohutný strom, který měl zářivě zelené listy. V tom stromě byl průchod. Šla jsem k němu. Otočila jsem se, abych zjistila zda tma pořád Fren a Kar jsou. Nebyli. V pokoji jsem byla sama. A tak jsem do stromu vešla. Prostor uvnitř byl mnohem větší, než by kdokoliv čekal. Na jedné straně tekla ze stromu voda, tam jsem se asi mohla osprchovat. Taky tam byla skříň, nádherně vyřezávaná.
V Krystalisu bylo strašné teplo, ještě větší než ve škole. Svlékla jsem si oblečení a vlezla pod sprchu. Voda byla příjemně chladná. Kydž jsem si umyla i hlavu, šla jsem k té nádherné skříni a otevřela ji. Bylo v ní asi deset šatů. Sáhla jsem po bílých a snad ušitých z pavoučích sítí. Oblékla jsem si je. Padly mi skvěle. Byly na ramínka, nijak tenká, měly výstřih do V. Délka šatů byla perfektní, šaty sahaly po zem a vzadu měly krátkou vlečku. Vrátila jsem se do pokoje a na posteli seděl Gali. Nemluvil. Já na něj tiše zírala.
Zpříma se na mě podíval a usmál se. "Sluší ti to."
"Ehm, díky- " řekla jsem jsem rozpačitě s ruměncem ve tváři. Vstal a pomalounku se ke mně přibližoval. Potom natáhl ruku a dotkl se mé tváře. Tam, kde se mě dotkl, to pálilo. Usmál se ještě víc.
"Nerozmyslela ses? " Zeptal se něžně a já pod jeho dotekem tála.
Omámeně jsem kývla a snad jen v duchu, někde hodně hluboko, jsem si nadávala. Potěšeně se usmál.
"Lano, pojď sem!" Zavolal na někoho. Snad ne na nějakou Krystalku?!
Lana přišla ze stromu. Co tam dělala? To mě sledovala pši sprchování? Viděla jsem, jak z jejího oblečení kapala voda. "Ahoj Kristin, ráda tě poznávám," mile se na mě usmála a já zapomněla na své obavy.
"Lana je vodní víla. Omluv ji, nemá ve zvyku chodit dveřmi," smál se pobaveně Gali.
Zvědavě jsem si prohlížela Lanu. Měla světlé vlasy, dlouhé po kolena, nádherný obličej a špičaté uši. To, co jsem považovala za oblečení byla jenom voda, točící se kolem jejího těla. Médré oči nádherně kontrastovali s celým jejím vzhledem.
"Tak, co uděláme s tvými vlasy? Máš je nádherně dlouhé, možná bych mohla - Gali odejdi!" odešel.
"Tvoje vlasy mají nádhernou barvu, " chválila mě dál a mezitím něco motala na mé hlavě.
"Hotovo," oznámila mi spokojeně po hodině.
Šla jsem k zrcadlu a otevřela pusu nadšením. Na hlavě jsem měla něco dokonalého. Moje věčně otravná a hlavně přerostlá ofina byla jakýmsi způsobem stažena dozadu a nějak sjednocena s ostatními vlasy. Vlasy jsem měla jako obvykle vlnité, ale o něco kratší. Překvapením bylo, že se mi Lana zapřísáhla, že mi je nestříhala. Díky zkráceným vlasům jsem měla odhalená záda. Šaty byly takového střihu.
Najednou Lana vykřikla. "Panebože! Co to máš ovinuté kolem těla?!" zírala na mě vyděšeně jako kdybych umírala.
"To je podprsenka. Drží mi ňadra, tak jak mají být," vysvětlila jsem a doufala v nejlepší.
To se ovšem nekonalo. "To sundáš!" Řekla pevně a nehodlala diskutovat. A tak jsem si jí sundala.
"Gali, hotovo," oznámila šeptem a já si říkala, čeho tím chce dosáhnout.
Gali vběhl dovnitř a zastavil se v polovině kroku. Zíral na mě a já rudla. Šaty totiž byly průhledné!
"Pojď, chci ti něco ukázat, " usmíval se po minutě trapného ticha Gali.‎
Podívala jsem se po Laně, co ona na to, ale ta už vcházela do stromu. Naposledy se otočila, kývla, usmála se a pak roztekla. Nervózně jsem se podívala na Galiho, "kam půjdem?"
"Nech se překvapit," usmál se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama