Asi deset minut jsme šli k jezeru, které sloužilo jako bazén. Sledovala jsem malé Krystálky. Byli rozkošní a usmívali se. Uvědomila jsem si, že všichni Krystalové jsou takoví vysmátí - pořád. Na to, že mám být jedna z nich se nijak často nesměju.
Zatočili jsme a šli po proudu nedalekého potůčku. Došli jsme k "budově", na které bylo liánami napsáno Stáje. Budova byla spíš obrovitánská dřevěná chata. Vešliu jsme v tichosti. Musela jsem několikrát zamrkat a potom znova. Nebyl to sen. Ve velké místnosti se prohánělo asi šedesát koní. Dvacet jednorožců, dvacet pegasů, deset normálních koní a deset pegarožců.
Pohled se mi zastavil na bílém pegarožci, který mě unesl ze školy. Gali si nejspíš mého pohledu všiml, "jmenuje se Shayenne. Je ze všech nejrychlejší. Její otec je Borson, na něm jezdím já. Vidíš? Ten černý pegas-" ukázal na ušlechtilého pegase. "A její matka je Claire, ta bílá jenorožka. Nikoho si nevybrala, tak na ní nikdo nejezdí," řekl, potom pískl a k němu ladně přiběhl Borson.
"Jak jsi to myslel? To jako, že koně si vybírají jezdce?" můj nechápavý výraz ho nejspíš utvrdil, že jsem úplně hloupá. Doufám, že ne.
"Jo. Přesně tak. To si myslíš, že jsou koně bez mozku? Vyberou si jezdce a tomu jsou věrní do smrti. Doslova," vysvětlil mi, že když zemře jezdec, kůň je z toho celý špatný a zahyne smutkem. No, nevím jestli je to správné. Zato, když zemře kůň jezdec truchlí asi týden, ale potom se o něho koně buď "porvou" nebo si už nikdy na koně nesedne. Vše je podle dovedností v jízdě na koni. "Dost povídání, pískni na Shayenne."
Pískla jsem a Shayenne se se zájmem otočila. Pokývala hlavou a jemně ke mně přiklusala. "Co mám dělat?" Řekla jsem hlasem, ve kterém jasně zněla panika.
"Pohlaď ji a buď v klidu," poradil mi a já ho poslechla. "Teď pojď za mnou."
Vyšli jsme ze stájí a Borson se Shayenne šli za námi.
"Borsone," vyslovil absolutně klidný Gali.
"Shayenne," zopakovala jsem já. Shayenne se sklonila a Gali mi naznačil, abch si na ní sedla. Tady nastal problém. Jak si sednout, abych Shayenne neublížila, vypadá tak křehce. Navíc jsem na sobě měla šaty. Jak se vyhoupnout v šatech na zem s vlečkou? Najednou mi ty šaty připadaly nepraktické.
"Co je?" Zeptal se nechápavě Gali.
V duchu jsem se smíchy válela po zemi, jeho obličej byt tak zkroucený, jak jsem ještě u nikoho neviděla. Nadzvednuté obočí, vykulené oči - nádherně modré, takové se jentak nevidí - a otevřená pusa. Opravdu pohled k nezaplacení. Snažila jsem se zůstat v klidu, aspoň navrchu, ale nešlo to. Smála jsem se, dalo by se říct, že normálně, nijak puberťácky, jak to mají mé spolužačky ve zvyku. K jeho vykuleným očím, avraštěnému obočí a otevřené puse, se přidalo ještě svarštěné čelo. Tak to jsem už opravdu nezvládla. Zhroutila jsem se ve křeči smíchu a smála se a smála se. Asi po minutě jsem se uklidnila a vstala. Očistila jsem si šaty a podívala se na něj vážněji, ale přes jakousi růžovou mlhu.
"Jak mám na ni vylézt?"
Zase se na mě vytřeštěně podíval a já se už naštěstí ovládla. "Jak jsi se sem dostala? Vždyť tě sem donesla-"
"Měla jsem kalhoty a ne šaty po zem."
"Já v tom nevidím takový rozdíl."
"Ne? Tak si to pojď vyměnit." Řekla jsem rozhodně.
"Ne, díky," skoro se mi zdálo, že to řekl vyděšeně.
"Já, nevím. Byl to prostě instinkt, když za to nemůžou ty kalhoty," řekla jsem rozzářeně.
"No, jasně! Že mi to nedošlo hned!"
"Co?!" Teď jsem na něj zírala já.
"Instinkt!!! Tys na to kápla!" Byl pořád takový nadšený a já stejně nevěděla z čeho. "No, tak dobře. Protože máš šaty, tak si sedneš bokem, ale snaž se použít především instinkt. Zavři oči a úplně v klidu si sedni."
"To mám jako zavřít oči a doufat, že si nesednu do trávy?!"
"Asi tak," rozpustile se usmál. Na to nebylo, co říct. Zavřela jsem oči, opatrně došla k Shayenne a sedla si jak nejjemněji jsem uměla. Jen, co jsem si dosedla, Shayenne se zvedla. Poskočila jsem leknutím. Byla jsem přjemně překvapená z její okamžité reakce, ikdyž taky trochu vyděšená. Ne nadarmo se říká, že jsou koně inteligentní.
Borson si mě všiml, vycenil zuby a zařehtal. Jako by se mi smál. Ani Gali nezůstal pozadu. Rozesmál se na celé kolo.
Zrudla jsem, "tady je něco k smíchu?" Shayenne jenom vrtěla hlavou a myslím, že kdyby mluvila, tak by říkala asi tohle: Jsou jako malí. Shayenne uraženě odešla. Gali se vyhoupl na Borsona a tryskem nás dohnal.
"Kristin. No tak, nebuď uražená," udobřoval si mě.
"Já? Já nejsem uražená-" odpovídala jsem nepřesvědčivě, ale myslela jsem to vážně.
"Když myslíš-" řekl prostě.
Zatočili jsme a šli po proudu nedalekého potůčku. Došli jsme k "budově", na které bylo liánami napsáno Stáje. Budova byla spíš obrovitánská dřevěná chata. Vešliu jsme v tichosti. Musela jsem několikrát zamrkat a potom znova. Nebyl to sen. Ve velké místnosti se prohánělo asi šedesát koní. Dvacet jednorožců, dvacet pegasů, deset normálních koní a deset pegarožců.
Pohled se mi zastavil na bílém pegarožci, který mě unesl ze školy. Gali si nejspíš mého pohledu všiml, "jmenuje se Shayenne. Je ze všech nejrychlejší. Její otec je Borson, na něm jezdím já. Vidíš? Ten černý pegas-" ukázal na ušlechtilého pegase. "A její matka je Claire, ta bílá jenorožka. Nikoho si nevybrala, tak na ní nikdo nejezdí," řekl, potom pískl a k němu ladně přiběhl Borson.
"Jak jsi to myslel? To jako, že koně si vybírají jezdce?" můj nechápavý výraz ho nejspíš utvrdil, že jsem úplně hloupá. Doufám, že ne.
"Jo. Přesně tak. To si myslíš, že jsou koně bez mozku? Vyberou si jezdce a tomu jsou věrní do smrti. Doslova," vysvětlil mi, že když zemře jezdec, kůň je z toho celý špatný a zahyne smutkem. No, nevím jestli je to správné. Zato, když zemře kůň jezdec truchlí asi týden, ale potom se o něho koně buď "porvou" nebo si už nikdy na koně nesedne. Vše je podle dovedností v jízdě na koni. "Dost povídání, pískni na Shayenne."
Pískla jsem a Shayenne se se zájmem otočila. Pokývala hlavou a jemně ke mně přiklusala. "Co mám dělat?" Řekla jsem hlasem, ve kterém jasně zněla panika.
"Pohlaď ji a buď v klidu," poradil mi a já ho poslechla. "Teď pojď za mnou."
Vyšli jsme ze stájí a Borson se Shayenne šli za námi.
"Borsone," vyslovil absolutně klidný Gali.
"Shayenne," zopakovala jsem já. Shayenne se sklonila a Gali mi naznačil, abch si na ní sedla. Tady nastal problém. Jak si sednout, abych Shayenne neublížila, vypadá tak křehce. Navíc jsem na sobě měla šaty. Jak se vyhoupnout v šatech na zem s vlečkou? Najednou mi ty šaty připadaly nepraktické.
"Co je?" Zeptal se nechápavě Gali.
V duchu jsem se smíchy válela po zemi, jeho obličej byt tak zkroucený, jak jsem ještě u nikoho neviděla. Nadzvednuté obočí, vykulené oči - nádherně modré, takové se jentak nevidí - a otevřená pusa. Opravdu pohled k nezaplacení. Snažila jsem se zůstat v klidu, aspoň navrchu, ale nešlo to. Smála jsem se, dalo by se říct, že normálně, nijak puberťácky, jak to mají mé spolužačky ve zvyku. K jeho vykuleným očím, avraštěnému obočí a otevřené puse, se přidalo ještě svarštěné čelo. Tak to jsem už opravdu nezvládla. Zhroutila jsem se ve křeči smíchu a smála se a smála se. Asi po minutě jsem se uklidnila a vstala. Očistila jsem si šaty a podívala se na něj vážněji, ale přes jakousi růžovou mlhu.
"Jak mám na ni vylézt?"
Zase se na mě vytřeštěně podíval a já se už naštěstí ovládla. "Jak jsi se sem dostala? Vždyť tě sem donesla-"
"Měla jsem kalhoty a ne šaty po zem."
"Já v tom nevidím takový rozdíl."
"Ne? Tak si to pojď vyměnit." Řekla jsem rozhodně.
"Ne, díky," skoro se mi zdálo, že to řekl vyděšeně.
"Já, nevím. Byl to prostě instinkt, když za to nemůžou ty kalhoty," řekla jsem rozzářeně.
"No, jasně! Že mi to nedošlo hned!"
"Co?!" Teď jsem na něj zírala já.
"Instinkt!!! Tys na to kápla!" Byl pořád takový nadšený a já stejně nevěděla z čeho. "No, tak dobře. Protože máš šaty, tak si sedneš bokem, ale snaž se použít především instinkt. Zavři oči a úplně v klidu si sedni."
"To mám jako zavřít oči a doufat, že si nesednu do trávy?!"
"Asi tak," rozpustile se usmál. Na to nebylo, co říct. Zavřela jsem oči, opatrně došla k Shayenne a sedla si jak nejjemněji jsem uměla. Jen, co jsem si dosedla, Shayenne se zvedla. Poskočila jsem leknutím. Byla jsem přjemně překvapená z její okamžité reakce, ikdyž taky trochu vyděšená. Ne nadarmo se říká, že jsou koně inteligentní.
Borson si mě všiml, vycenil zuby a zařehtal. Jako by se mi smál. Ani Gali nezůstal pozadu. Rozesmál se na celé kolo.
Zrudla jsem, "tady je něco k smíchu?" Shayenne jenom vrtěla hlavou a myslím, že kdyby mluvila, tak by říkala asi tohle: Jsou jako malí. Shayenne uraženě odešla. Gali se vyhoupl na Borsona a tryskem nás dohnal.
"Kristin. No tak, nebuď uražená," udobřoval si mě.
"Já? Já nejsem uražená-" odpovídala jsem nepřesvědčivě, ale myslela jsem to vážně.
"Když myslíš-" řekl prostě.